Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nekuř, prase, psal Voskovec Werichovi. Vyšly jejich poslední dopisy

  10:38aktualizováno  10:38
První dva díly Korespondence Voskovce a Wericha, psané po válce a přes oceán, se staly událostí loňského roku. Nyní vychází třetí, poslední a nejchmurnější díl.

Jiří Voskovec a Jan Werich na letišti ve Vídni v roce 1974 | foto: archiv Howarda Gotlieba

Ten svazek plní nemoci a útrapy, stesky, únava a mlčení. Autoři si píšou v "mollu" a závěr je neodvratný: "Hades neboli Nudno". Tak Jiří Voskovec nazýval smrt. V podstatě během jediného roku ztratil Werichovu manželku Zdenku, Jana i jejich dceru Janu, čímž "tak strašlivě rychle a absurdně vymřel celý rod mých nejbližších přátel, vlastně má pravá rodina". Psal se rok 1981 a od Nudna ho dělilo pár měsíců.

Nekuř, prase
Celé období 1969-1981 začalo pro dvojici V+W krušně. Předznamenal ho plicní kolaps Wericha, který na konci roku 1968 málem umřel v New Yorku. Od té doby Voskovcovy dopisy provázely občasné doušky: "Nekuř, prase." Považoval za neuvěřitelné, že člověk tak neobyčejně inteligentní, a dokonce i vědecky založený "může být takovým dobytkem, že po tom utrpení a skoro-průseru na Manhattanu se opět dovede stát otrokem toho pitomého čvaňháka". Výhrůžky trvaly zhruba pět let, pak totálně změnil taktiku. Uznal, že rozhodnutí úmyslně si krátit život či si ho i brutálně odejmout patří mezi neodňatelná lidská práva.

To však neznamená, že se zdravotní témata z korespondence vytratila. Jsou zesilující konstantou na obou stranách i důvodem častých korespondenčních výpadků a odmlk. Werich vycházel z domněnky, že jeden nerad čte smutek a ten druhý o něm nerad píše. Možná i proto se v určitých obdobích omezil na krátké vzkazy, telegramy, "čumkarty". A Voskovec kontroval: "A k čemu, mi laskavě řekni, je to slavné přátelství, když ne ke sdílení: a pak do toho patří i hrůza, bolest, bezradnost, hoře atd."

Byť mu pohlednice draly srdce, trval na tom, aby Jan psal dál - lepší křik bolesti než ticho. Nemoc z kopyt blbů I Voskovce přepadaly deprese, ale u Wericha jich bylo přece jen víc. Možná na jeho soužení nebylo v jeho zemi léku, jak poznamenala Zdenka Werichová. Trpěl totiž zvláštní nemocí, "zavlečenou z Asie na kopytech blbů". V březnu 1969 Voskovcovi píše, že ho přechází chuť na cokoliv: "No člověk sní a plánuje, pak přijde prase, nebo 360 000 prasat, a všechno se obrátí v niveč. Už jsi byl někdy v nivči? Já v něm bydlím."

A "niveč" trval. V normalizovaném Československu neubývalo jen chuti, ale i možností uplatnění. Roku 1970 si Werich posteskl, že je hnusno a zima na tělo i na duši, že nesmí nebo nemá být v rozhlase, televizi a s vydáním knih jsou potíže. Jednou vadil název Všechno je jinak, podruhé nevhodné přívlastky v nekrologu za Jiřím Trnkou, budoucnost nemohla být odporná a rok nešťastný. V únoru 1971 posílal Voskovcovi knížku Lincoln 1933 a upozorňoval ho, že má dvě obálky. Ta vrchní se musela z celého nákladu odstranit a nahradit tou spodní.

Absurdity poznamenaly i rok 1974, kdy Krajská správa pasů a víz zamítla Werichovu žádost o cestu do Rakouska, jelikož "není v souladu se státními zájmy ČSSR". Werich se odvolal v působivém dopise: mimo jiné uvedl, že je jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národní umělectví. Byl předvolán k ministru vnitra a výjezdní doložku nakonec získal.

A tak se mohlo uskutečnit poslední osobní setkání V+W ve staré dobré Vídni. Trvalo přes tři týdny, a když se loučili, byli si prý poprvé naprosto jistí, že se brzy zase uvidí. Neviděli. A tak hodně vzpomínali (na mládí i válečná léta) a snili. Zejména o filmu, který s nimi v Americe natočí Ivan Passer. Měl být o dvou dědcích v penzi, z nichž jeden žije ve Státech a druhý v komunistické Evropě. Pozdní americké setkání je pro oba "šok i spása", při němž navzájem omládnou.

Víc než uran a Mao
Werich jako by se léty ústrků trochu zarputil a snad i zahořkl. Zdá se to nejen z toho, o čem píše, ale i o čem mlčí. Třeba o Chartě, kterou nepodepsal, o antichartě, kterou údajně podepsal, aktivity disidentů přejde v jednom z posledních dopisů zvláštní větou: "Já můžu pochopit jenom otevřený boj, jakožto poslední řešení, ale nemůžu pochopit terorismus a tak zvané disidentství." Ke zklamání přispěly jeho pětasedmdesáté narozeniny roku 1980, k nimž přišly písemné gratulace od prezidenta, ministrů, náměstků. Plané vzkazy, jimž Werich na chvíli uvěřil.

Ale i Voskovec měl svého kostlivce, dávné a nepřekonané trauma z internace na Ellis Islandu. Chtěl o tom napsat knihu, která se mu trvale nedařila. V závěru Korespondence může čtenář porovnat originální záznamy Voskovcových výslechů před americkou vyšetřovací komisí s literární verzí - a docela se liší.

I když by se v povahách Voskovce a Wericha našla řada rozdílů, i třetí díl dopisů potvrzuje tezi o spojitých nádobách, niterném souzvuku, "siamělnických" dvojčatech - jak si říkali. Nejen v radostech, ale i strastech. "Máme to s Janem ve hvězdách. V docela rozličných režimech, za docela rozdílných okolností - nás nikdo nechce. Jsme každý po svém nezaměstnaní," psal Voskovec, tehdy zápolící s "pfynanční tísní", nedostatkem práce a vysokými daněmi.

Ale pořád by ještě neměnil s Werichem, který mu trochu záviděl lety přes Írán do Kanady. Psal: "Když chci myslet na něco pěkného, na něco, co stojí za to, musím se vrátit do Vídně, kde jsme se spolu měli dobře. ... Že jsme si znovu potvrdili, že naše dva soukromé světy jsou jako dva kruhy, které nepřekrývají jeden druhý tak, aby měly společný střed, nýbrž že se překrývají, aniž by měly společný střed. A tento zázrak přátelství musíme hlídat, protože je vzácnější než uran, Mao, Pompidou a cokoli na světě."





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Motiv z obalu českého vydání knihy Otrok
RECENZE: Otrok se podobá dílu Paula Coelha. Chybí mu humor

Jak moc jsme otroky vlastních negativních myšlenek, obav, problémů, křivd a provinění? Útlý bestseller Otrok spisovatele Ananda Dilvara nachází prostřednictvím...  celý článek

Diváci berlínské olympiády roku 1936 svorně zdraví v nacistickém pozdravu.
RECENZE: Jak se Hitlerova olympiáda stala lekcí manipulace a lži

Berlínská olympiáda je dodnes velmi atraktivní téma: fantastické výkony Jesseho Owense, Hitlerovy hákové kříže a především zfanatizované davy pochodující...  celý článek

Velká část děje knihy V šedých tónech se odehrává v sovětském gulagu.
RECENZE: Když musí dítě sát krev. Zulejku otroctví nezlomí ani v pustině

Rok 1930. Třicetiletá Zulejka, již v patnácti provdali za mnohem staršího muže, čtyřikrát porodila, ani jedna z holčiček se nedožila měsíce. Když ji se...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.