Čím vás islandská krajina zaujala?
Island mě vždycky lákal proto, že je to ztracené území, a taky tam jsou přírodní úkazy, které jinde nenajdete. Občas jsem si připadal jako v pravěku. Je to krajina elementární a obnažená. Nejsou tam lesy, jen často holá země a z půdy vyhřezlé skály. Úžasné je i blízké setkání horka a chladu, na jedné straně tam člověk vidí činné sopky a na straně druhé ledovce, byť tající. Je to krajina kontrastů, která vytváří zvláštní podmanivou atmosféru. Před dvěma roky jsem se zabýval českou krajinou. Až na Islandu jsem si uvědomil rozdíl mezi krajinou a přírodou.
A v čem je ten rozdíl?
Ten rozdíl je obrovský. Island je v mnoha místech necivilizovaná země. Kromě několika málo civilizačních uzlů je to nedotčená příroda. Když srovnáte obrazy, na kterých jsem maloval českou krajinu, vidíte, že nemají tak jasné barvy. Island má daleko jasnější světlo. Jednou jsem seděl venku na lavičce a kreslil si skici, aniž bych si uvědomil, že je půl třetí ráno. V létě je to dobré, zato zima tam musí být depresivní. Žít bych tam nechtěl, asi bych pobil celou rodinu a pak i sebe.
Obrazy vznikly až dva roky poté, co jste se z Islandu vrátil, podle čeho jste je maloval?
Vždycky na cestách s sebou nosím skicák, a co mě zaujme, tak si nakreslím. Když jde o složitější scénu, fotím.
Jeden obraz zachycuje jednonohou dívku, jak hledí ze skály na vodopády. Jak jste k tomu motivu dospěl?
Zaujal mě ten skutečný příběh, který jsem měl najednou před očima. Šli jsme k vodopádu a ona tam stála, byl to hotový obraz, jako kdyby ho namaloval Caspar David Friedrich – ten má takřka identické výjevy. Jeho poutníci však mají většinou dvě nohy. Přišlo mi to tedy jako dokonalé zjevení, které mělo v sobě dramatičnost i symboliku.
Je to jediný obraz, ve kterém jste zachytil člověka v krajině?
V podstatě je to první takový obraz. Proto je pro mě nesmírně důležitý. Předtím jsem nevěřil, že bych mohl malovat lidi v přírodě. Buď maluji lidi a jejich příběhy v abstraktním bezčasí, nebo přírodu. Spojení těchto dvou motivů mi přišlo až do této chvíle zastaralé, logický smysl mělo naposledy v 19. století, kdy lidé ještě žili spjatí s přírodou.
Lidé znají hlavně vaši figurální tvorbu, třeba portréty českých šlechticů. Čím je pro vás krajinomalba?
Těžiště mé práce je stále ve figurální tvorbě. Člověk je nevyčerpatelné téma, na druhou stranu těch lidských příběhů a podivností mám občas plné zuby. Krajina je tedy pro mě způsob pracovní relaxace. Lidské běsy mi v ateliéru často vydýchávají vzduch, tak pak musím jít do přírody znovu se nadechnout.
Váš rukopis je snadno rozpoznatelný, styl je srozumitelný, označila bych ho za český pop-art.
Proč ne. Ale já se učil hlavně na starých mistrech. Dodnes zbožňuji Giotta. Jeho obrazy mě naučily jednoduché výstavbě obrazu a pádnosti. Moje obrazy jsou srozumitelné, ale nevidím na tom nic špatného, naopak. Jsem přesvědčený, že umění má být srozumitelné. Pro mě je důležité, aby byl můj obraz čitelný a jednoznačný svou formou, ale ne obsahem. Tam naopak jsem velmi rád, když se mi podaří vnést nejistotu a dvojsmysl. Nejednoznačné čtení dává obrazům to správné napětí.
Vraťme se k Islandu. Co říkáte na to, že ho možná koupí Rusko?
To bych jim opravdu nepřál. Mám velice rád ruskou literaturu a umění, mám několik velmi dobrých přátel z Ruska. Ale co se týká ruského hegemonu, jsem velice opatrný.
Nikdy jste se nemusil živit jinak než malbou. Nestala se pro vás rutinní prací?
Práce to není, chvílemi je to dřina. Nechci být patetický, ale pořád je to pro mě do jisté míry posedlost. Občas si říkám, jestli na tom nejsem závislý. I když to má i stinné stránky, třeba že je člověk často sám.
