"Já jsem turné ke své čtvrté desce rozdělil na dvě části. První byla hlasitá, rocková. Ta druhá je akustická, s minimem elektrické kytary a hlavně elektronických samplů. Ve spojení s hlasitým doprovodem a hutnou zvukovou hmotou můj hlas ztrácí prostor k vyjádření emocí, které chce sdělit. Nemůžete si hrát s barvami a s detaily. Rock mám rád a taky jsem chtěl ukázat své písně z jiného pohledu.
Čeká nás piano a kontrabas?
Piano ano, ale kontrabas ne. Spíš basová kytara. A akustická kytara. Většinu svých písní stejně skládám s kytarou nebo si nahraji jen zpěv, takže je v tom i návrat k jejich podstatě.
Nesouvisí to taky s vaší často proklamovanou láskou k brazilské hudbě?
Když píšu písně, nepřemýšlím, jestli je to latinská nebo evropská věc. Prostě je to píseň, která se ve mně nějakým způsobem zrodila. Teprve pak jí dáme spolu s producentem nějaké šaty.
Máte rád nějaký specifický druh hudby?
Od každého něco. Vybírám si. Ale víc než styl upřednostňuji ty, kdo ho interpretují.
Zpěváky?
Ano, na hudbě ze všeho nejvíc obdivuji lidský hlas. A nikdy nepřestanu obdivovat, co se s ním dá sdělit!
Stavíte ho nad text, melodii, aranžmá nebo jiné prvky písně?
Ideální je, když píseň má všechno. Hlas sám ji nezachrání. Dobrému materiálu ale pomůže, aby se dostal hlouběji do lidských srdcí.
Trochu to připomíná osud vaší třetí desky, která propadla, i když jste ji nazpíval ve vynikající formě.
Díky. Možná to bylo slabšími písněmi. Hodně jsem se trápil otázkou proč. Natočil jsem celou další desku a raději jsem ji stáhl ještě před vydáním, protože jsem došel k názoru, že je ve stejném duchu. Tak by se to dalo říct: to, že se to album nepovedlo, nebylo ani v hlase, ani ve skladbách, ale v jejím duchu.
Prý jste kvůli tomu chtěl přestat zpívat!
Koho by potěšilo, že deska, do které dáte takové množství energie, propadne! Neměl jsem radost, to tedy ne, ale neřekl bych, že mě to zlomilo tak, že bych chtěl přestat zpívat. Jen jsem začal hledat způsob, jak na to jít jinak. A než vám dojde, kudy vede ta správná cesta, tak to nějakou dobu trvá. Takové věci musí dozrát. Ne, ani mě nenapadlo přestat zpívat. To je poslání, to ani nejde.
Někde jste se zmínil o tom, že jste pro svou zatím poslední, čtvrtou desku, napsal přes čtyřicet písní. Co uděláte s tím zbytkem, který se na ni nedostal?
Já jsem udělal dvě svá čtvrtá alba, protože jsem to natočil ve dvou verzích, elektrické a akustické, které se prodávají dohromady. Vybral jsem na ně ty skladby, které jsem cítil jako nejsilnější, a ohlas ukazuje, že jsem se trefil. Nebojte se, že zbytek nevyužiji. Některé písně ještě potřebují čas, aby dozrály, jiné předělám a stanou se základem dalších písní. A ty možná zase základem dalších.
Kdesi se psalo o tom, že ta jizva ve vaší tváři je symbolem z africké magie, kouzla juju. Že jste se jí kvůli zpěvu upsal…
To určitě nebral vážně ani autor. Nejspíš využil toho, že část mých předků pocházela z Nigérie.
Pocházíte z brazilsko-nigerijské rodiny. To svádí k otázce, zda vaši rodiče neměli výraznější hudební sklony.
Skoro ne. Měli rádi hudbu, hlavně střední proud.
Kdo byl první zpěvák, který vás v dětství svým krásným hlasem oslovil?
Jednoznačně Elvis Presley!
Člověk čekal Stevieho Wondera nebo někoho podobného!
Ten první byl opravdu Elvis. Moji rodiče ho milovali a já taky. Stevie Wonder nebo Aretha Franklinová přišli až později.
Často s obdivem mluvíte o emocionální síle hlasu Norah Jonesové. Jsou ještě jiní zpěváci, v jejichž hlasech cítíte podobné silné emoce?
Vždycky mě okouzloval hlas zpěvačky Sade. Od první nahrávky, kterou jsem s ní slyšel. A určitě taky Marvin Gaye a Frank Sinatra. Od nich jsem se nejvíc naučil.
Prý jste vystudoval architekturu. Mělo to nějaký vliv na to, co děláte dnes?
Ne. Nebo vlastně ano – když jsem tu školu dokončil, pochopil jsem, že tím směrem nikdy nepůjdu.
Vás nepotěší nějaká krásná budova?
Jako turistu určitě.
Ještě k hudbě, za šestnáct let jste vydal čtyři desky, to není žádné velké tempo.
Je přesně takové, jaké má být.
