Vytrvale s ETC koncertujete a neodmítáte ani hraní na těch nejmenších festiválcích...
Nás ta muzika baví a zároveň živí. To je dobrá kombinace. Slovy Jana Wericha jsme, alespoň doufám, takoví počestní profesionálové. Hrajeme, jak nejčastěji to jde a máme radost i z koncertů v malých městečkách. Když se s námi diváci propojí na stejné notě, pak to stojí za to všechny ty drobné peripetie a starosti, které s hraním jsou, dát stranou.
Vaše poslední deska Nůž na hrdle vyšla před dvěma lety. Chystáte nové album?
Řekli jsme si, že koncem roku bychom šli do studia. Až do léta budeme individuálně vymýšlet. Pak si společně poslechneme demonahrávky a zjistíme, jestli někdo vytvořil něco zajímavého. Když ano, tak se do toho dáme, a když tam nic zajímavého nebude, tak budeme muset přemýšlet dál. Chtěli bychom ale, aby další deska vyšla v příštím roce.
Prošel jste několika věhlasnými formacemi. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
Asi na ETC, protože vydrželo nejdéle, i když se v něm za ty roky vystřídalo poměrně dost muzikantů. Musím zaklepat na dřevo, že nám to spolu zatím drží.
A co nostalgie po šedesátých letech?
Tehdy jsem byl mladý, to bylo všechno senzační. Samozřejmě, že na dobu Blue Effect nebo Flamenga někdy vzpomínám. Ve své době to byly zajímavé kapely a odezva lidí byla velká. Vzpomínám na to, co jsme tehdy všechno vydrželi. Ale ETC je přesto mému srdci nejbližší.
Cítíte se být legendou české hudební scény?
Ne. Jsem jen nejstarší v téhle kapele. Když jsem se dostal do slavné síně slávy, tak si začali mí kolegové dělat srandu, že už zaváním naftalínem a podobně. Na koncertech možná někomu můžu připadat jako legenda, ale až se k ránu vrátíme a budeme vykládat aparaturu, tak ty své roky pocítím jinak. A co teprve těch pár dní po šňůře, kdy budu ležet úplně grogy na gauči a děti a žena se na mě budou jen útrpně dívat. Takhle že vypadá legenda?
 Vladimír Mišík při jednom ze svých koncertů |
