Nedělní nálada na ostravské Černé louce i v okolí Slezskoostravského hradu chvílemi připomínala lázeňské odpoledne. Kdo na festivalu trávil již třetí či dokonce čtvrtý den, se pohyboval jaksi zpomaleněji, celodenní výheň nutila k posedávání na vzácně nacházených stinných místech.
Mezi typickými představiteli "festivalového národa" se navíc prodírala spousta rodin s dětmi a také překvapivý počet starších lidí. Návštěvníci nad 65 let totiž měli v neděli vstup na festival zdarma, čehož někteří Ostravané skutečně využili. Věk nejstarší návštěvnice Colours se podle mluvčího festivalu Jiřího Sedláka blížil neuvěřitelné devadesátce.
Už se stalo tradicí, že po celý tento den patřila scéna ve stanu koním ze stáje Indies Scope Records. Velmi dobré vystoupení odehrála například písničkářka Jana Vébrová, které firma právě vydala debutové album Kykyrý, nebo zvolenští bluesmani ZVA 12-28 Band, jejichž nové album u stejné firmy, natočené mimo jiné ve spolupráci s členy skupiny Buty, je na spadnutí.
Program obou hlavních scén se nesl ve všech zavedených dramaturgických liniích. Nabídl trochu retra v podání Pavola Hammela a skupiny Prúdy, skvěle hrající se slovenskými rockovými klasiky Ferem Griglákem na kytaru a Fedorem Frešem na basu.
Nechyběla pochopitelně world music, a to jak v domácím podání například kapely Gothart, tak dovezená z dálky. Konkrétně guinejský hráč na koru Ba Cissoko se svým bandem předvedl, kam může vést vkusně vedený pokus o modernizaci tradiční africké hudby. Naproti tomu polští Brathanki stále až příliš sázejí na prvoplánový model "folklórního bigbítu".
Výtečné bylo vystoupení kapely Otentikk Street Brothers z ostrova Mauritius. Kapela nehrála, jak by se snad dalo čekat, tamní lidovou hudbu, nýbrž skočné, poměrně "oldschoolové" reggae, ovšem čtyři zpěváci dodali vystoupení obrovský náboj a texty v kreolštině osobitý rozměr.
Hlavní hvězdou dne a pro mnohé návštěvníky i celé akce byla britská zpěvačka Marianne Faithfullová, na jejíž vystoupení se v deset hodin večer, kdy dění na ostatních pódiích utichlo, sešlo vše, co mělo v areálu festivalu ruce a nohy.
Jedenašedesátiletá Faithfullová dala koncertu vše, co bylo lze očekávat – šansonovou dramatičnost i nadhled, odpovídající jejímu věku a bohatým zkušenostem s oběma stránkami života, se všemi vzlety i pády, které ji od šedesátých let provázely.
Výtečně hrající elastické trio klávesisty, kytaristy a multiinstrumentalisty, hrajícího převážně na baskytaru a perkuse, který se ovšem blýskl také velmi stylovou bluesovou hrou na akustickou kytaru, jí bylo ve všech sférách repertoáru odpovídajícím partnerem.
Program zhruba půldruhahodinového bloku sahal od zmíněného folk blues v podobě variace na tradiční americký příběh o Johnu Henrym, až po písně z posledních alb, na nichž zpěvačka spolupracovala s ikonami současného rocku – nechyběly "vzorky" z repertoáru, který jí dodal například Nick Cave nebo PJ Harvey.
Největšího ohlasu se pochopitelně dočkala Faithfullová se svým největším hitem As Tears Go By, který pro ni napsali Mick Jagger a Keith Richards už v první polovině 60. let. Píseň v jejím současném podání je skutečným klenotem popmusic minulého století.
Faithfullovou na scénu uvedla ředitelka festivalu Zlata Holušová, jež prohlásila, že tento ročník Colours Of Ostrava jí připadá ze všech dosavadních nejzdařilejší. Samozřejmě z ní mluvila především euforie z končící akce, která se neminula účinkem a přitáhla rekordní počet přibližně dvaceti tisíc návštěvníků.
I se střízlivým odstupem ale rozhodně nelze letošní Colours hodnotit jinak než kladně. Festival potvrdil svou výlučnost v kontextu české letní nabídky a opět ukázal, že úspěchu u posluchačů lze dosáhnout i jinak než zvaním stále stejných, především komerčně úspěšných tváří.
