Mistři žánru je dokážou porušit, ale vždy s jasným záměrem. Hororová povídka by měla mít děj směřující k určité situaci, kterou většina lidí považuje za tísnivou.
U nás není tradice hororu příliš živá. Za první republiky zde vznikala romaneta, která vzdáleně horor připomínala, ale místo hrůzy vzbuzovala při nejlepší vůli pouze lehké mrazení.
Z jedenácti povídek knihy lze za skutečně hororové považovat dvě až čtyři, které splňují alespoň základní prvky žánru. Zbytek tvoří romaneta, ve kterých navíc není pointa dostatečně "vypíchnutá", tudíž si z nich odnášíte rozpačitý dojem, který vylepší pouze dobře zvládnuté řemeslo.
Jak se říká, nejlepší na konec. Nejlepší povídky naleznete na konci knihy, proto si odnesete celkově kladný dojem. Ten však bohužel nezakryje celkově rozpačitý dojem daný nedostatečnou rozvinutostí hororového žánru u nás, což v praxi znamená, že editor nemá z čeho vybírat.
