Bylo to ve vídeňské Stadthalle a jak bylo slyšet při procházce vyprodaným hledištěm, čeští ani slovenští fanoušci si nenechali tuhle unikátní příležitost ujít. V sobotu ještě koncertuje táž sestava v Drážďanech, z Čech co by kamenem dohodil, a čeština tam bude nepochybně znít ještě hlasitěji.
Neil Young & Crazy HorseVídeň, Stadthalle, 23. července 2014 |
Koncert nezačal zrovna šťastně. V roli "předkapely" vystoupil jakýsi bezejmenný chlapík s akustickou kytarou, který se pokoušel převtělit tu v Jima Morrisona, tu v Johnnyho Cashe, tu dokonce v Billyho Idola... A všechno poměrně bezúspěšně. A pak následovala třičtvrtěhodinová pauza, která spíš rozčilovala než aby nažhavila.
Ale jakmile zhasla světla, na pódium volným krokem vkráčeli rockoví veteráni se dvěma vokalistkami a poprvé hrábli do hlasitých strun v písničce Love And Only Love, všechna předchozí příkoří byla zapomenuta. Začal se odvíjet asi pro leckoho (včetně níže podepsaného) bez nadsázky životní zážitek.
Neil Young & Crazy Horse (v pozdaí bubeník Ralph Molina)
Crazy Horse nenastoupili v klasické sestavě – basista Billy Talbot byl stižen lehkou mrtvicí a na jeho místě nyní stojí další dlouholetý spoluhráč Neila Younga z jiných projektů Rick Rosas, muž s indiánskou vizáží a tváří, přes kterou nepřejde za celý koncert ani náznak jakékoli emoce.
Neil Young a kytarista skupiny Crazy Horse Frank Poncho Sampedro v typickém postoji
Naproti tomu jediným, kdo se aspoň občas směje od ucha k uchu a svému šéfovi šeptá do ucha zřejmě nějaké srandičky, je ten, kvůli jehož zlomené ruce se muselo loňské turné přerušit, tedy kytarista Frank Poncho Sampedro. A bubeník Ralph Molina, ten se za soupravou věnuje hlavně své práci.
Přestože program koncertu obsahoval včetně přídavku "jen" čtrnáct položek, kapela strávila na střídmě nasvíceném pódiu, které zdobilo pouze indiánské logo v zadním prospektu a digurína indiána na jeho pravém kraji, plné dvě hodiny.
Program koncertu 1. Love and Only Love |
Když se Crazy Horse, tedy zejména Young a Sampedro při svých pověstných "kytarových soubojích" utrhnou ze řetězu, jsou schopni natáhnout písničku i na bezmála dvě desítky minut. Ale ani vteřinu nenudí, z pódia energii vystřelují do publika a jejich party jsou dokonale poskládané.
Seznam skladeb obsáhl staré i starší desky (Ragged Glory hned třikrát, Zuma dvakrát), z novinky Psychedelic Pill naopak zazněla jen titulní skladba a z jí předcházejícího (a pro tuto sestavu de facto comebackového) titulu Americäna vůbec nic. Z nejslavnějších songů v kapelovém podání Crazy Horse vystřihli vlastně jen finálovku Rockin' in the Free World.
K nejkrásnějším momentům ovšem patřila i klidnější čísla. V kvartetu bezesporu Cortez The Killer se sáhodlouhým, krásně melodickým a až do morku kostí procítěným až dojemným Youngovým sólem, a samozřejmě i dvoupísňová akustická vložka s nepostradatelnou Heart of Gold a dylanovkou Blowin' In The Wind.
Neil Young & Crazy Horse
Ten koncert byl prostě fantastický, atmosféra v hale dokonale vygradovaná. Neil Young přitom jakékoli nehudební kontakty minimalizoval na strohé "Nice to see you", ale všem bylo jasné, že přišel komunikovat hlavně svým stále skvělým hlasem a tou otřískanou kytarou, pověšenou na olezlém řemenu s hippíckými "protiatomáky". Šlo tu jen o hudbu, o její prapodstatu, beze všech obezliček.
