Může se režisér na romantické komedii vůbec takzvaně ukázat?
V tom je právě ta výzva: jak filmařsky naložit s látkou natolik literární, jak z ní udělat vizuální a situační záležitost. Michal Viewegh je mistr dialogu a drobnohledu českých postaviček. Byla pro mne pocta a zároveň neuvěřitelná práce natočit jeho román. Viewegh je čtivý, zábavný autor, ale nepíše rovnou pro film. To "filmové" je třeba z látky vytáhnout. Sám víc tíhnu k dramatičtějším příběhům, právě proto mě zajímalo, jak natočit Viewegha – to je totiž z režijní stránky daleko větší úkol.
Žánr úsměvné romance potřebuje přesnou hranici: ani sentiment, ani parodie. Jak filmař hledá míru, má recept, nebo jen cit?
Režisér je asi jediný, kdo vidí film v souvislostech jako celek. Od příběhu přes herecké situace, kameru, střih a zvukovou stránku. Musí cítit vůni a chuť ještě neuvařeného pokrmu zvaného celovečerní film. To je ta režie, o níž nikdo neví, co vlastně znamená: rozumět všem tvůrčím složkám výroby – aspoň trochu od každé – a dát je dohromady do fungujícího hodinového stroje. Ale hlavní tíha režie je doma u stolu s tužkou v ruce nad promaštěnými stránkami scénáře s kroužky od hrníčků kávy. Důležitá je pro mne i hudba, kterou vždy vybírám předem, a znám tedy díky ní atmosféru každé scény, ještě než ji začnu točit.
Nebojíte se, že Román pro ženy přiláká jen ženy?
Původně jsem chtěl pro film jiný název, aby muže neodrazoval. Sám nevím, jestli bych si koupil lístek na takový filmový titul. Taky nemyslím, že se film musí vždy jmenovat stejně jako předloha. Ale s producenty Petrem Chajdou a Tomášem Hoffmanem jsme došli k závěru, že by asi bylo škoda nevyužít tak populárního titulu Vieweghova bestselleru. Románu pro ženy osobně dávám podtitul Romantická komedie pro muže, protože svět ženských emocí a milostných vztahů sleduje očima mužů. A beztak žena určuje, na co se jde do kina, muži nezbude, než aby ty dvě vstupenky zaplatil.
Budou chodit víckrát, tak jako mládež na kultovní Rebely?
Nevím. Kampaň Novy i distributorů je na úrovni, ale nakonec stejně nerozhodují billboardy, nýbrž to, co si lidi řeknou mezi sebou.
Očekáváte výtky, že je Román pro ženy "reklamou na reklamu"?
Hlavní hrdina pracuje v reklamní agentuře, to je prostě dáno. Všichni o té branži něco víme, ale ukazujeme ji z nadhledu. Reklamy jsme vymýšleli sami, se slogany pomáhali Martin Bezouška a Lou Fanánek Hagen – zkrátka jsme si utahovali z toho světa, z něhož postava Marka Vašuta utíká. Ale svět reklamy je jen okrajovým prostředím. Rozhodně to není film o reklamě, ale o trochu excentrickém milostném troj- úhelníku a trochu jiných Vánocích.
Hrdinové Románu pro ženy se pohybují u moře a v Tatrách, pijí vybraná vína, nosí značkové věci... Nebude to vadit třeba důchodkyni z Ostravska?
Jednak je to ve scénáři, jednak naše hlavní hrdinky, Simona Stašová a Zuzana Kánocz coby matka s dcerou, bydlí ve staré sídlištní zástavbě. Rozhodně nejsou žádná high society, i když by tam tak trochu rády patřily. A hlavně nejde o sociální drama o rozdílech mezi Ostravou a Prahou, je to komedie, kterou občas prožíváme v životě všichni: o obyčejných lidských slabostech, láskách a trapasech.
Jak by podle vás vztah hrdinů dopadl v Románu pro ženy II?
Ale jen hypoteticky, to se dá točit donekonečna. Myslím, že rok dva by spolu dvojice Zuzana Kanócz a Marek Vašut vydržela a pak by ho ona opustila. Staromládenecký styl se nedá z mysli muže vymazat a jí by to asi nestačilo. Spíše ti druzí dva, pár Simona Stašová–Miroslav Donutil, by to mohli dotáhnout do finále.
Je pravda, že chystáte i Vieweghovy Účastníky zájezdu?
Nic není rozhodnuto, je to pouze jedna z úvah. Zkoušíme psát, s producentem Rudolfem Biermannem jedeme do Slovinska na obhlídky a přitom budeme dělat poznámky i návrhy scenáristických úprav pro Viewegha.
Jaké jsou ty další úvahy?
Rád bych točil látku Josefa Urbana, autora Habermannova mlýna, píše pro mě scénář současného dramatu z prostředí vysokohorského raftu podle skutečné události. A chystám se na divadelní zpracování Golema, který má příští podzim otevřít novou muzikálovou scénu U Hybernů. Víc se chci poprat s projekcemi, animací, zrcadly, aby vznikla podívaná, spíše hudební multimediální dílo v evropském stylu než běžný muzikál. Chtěl bych jít realizačně zase o něco dál než u Kleopatry či divadelních Rebelů. Scéna stojí blízko židovského ghetta, takže je tu i souvislost s duchem místa, a hlavně libreto a texty vyjdou z předlohy románu Gustava Meyrinka.
Další filmové žánry nezkusíte – sci-fi, western?
Spíš bych někdy rád zkusil temnější pohádku. Nicméně pro český film je dnes cestou současnost, jít s kamerou do ulic jako kdysi italský neorelismus, protože rozpočet nad dvacet milionů korun je skoro nereálný. Na výpravné filmy nemáme, Lída Baarová, kterou jsem připravoval se scenáristou Ivanem Hejnou, by podle mě potřebovala 150 milionů. Ale ještě víc chybějí dobří scenáristi, i když se snad blýská na lepší časy. Myslím, že talent nezapře například mladý Marek Epstein.
Odmítl jste v ČT točit seriál o hokejistech – proč?
Nedomluvili jsme se na podmínkách. Navíc každý seriál je příšerná několikaměsíční dřina, v podstatě tovární výrobek, nikdy není čas a prostor udělat to na sto procent. Nechci slevovat ze svých ambicí točit jen to, co mě baví. I seriál se dá natočit dobře – vezměte Hříšné lidi města pražského, Městečko Twin Peaks nebo 24 hodin. Jenže v současné době u nás na takové projekty nejsou prostředky ani touha je dělat. Současná seriálová tvorba je degradací filmové a televizní práce. Ale má sledovanost a to se počítá. Nestojím o to, točit cokoli za každou cenu.
