Za tutéž ukázku pak Zadie získala i finanční zálohu 250 tisíc liber. Výsledek nezklamal. Titul z roku 2000, jehož český překlad vyšel počátkem tohoto léta, si okamžitě získal britskou veřejnost i kritiky - Bílé zuby dostaly ocenění za nejlepší prvotinu vypisovanou deníkem Guardian a o měsíc později i Whitbreadovu cenu.
Ve více než čtyřsetstránkovém románu se zajímavě splétají osudy několika rodin, kultur a generací, aby jejich vzájemné vztahy na konci rozpletla jedna bílá laboratorní myš.
Cítila jste se někdy v Londýně jako cizinka?
Ne. Jsem Londýňanka a je to můj svět.
Do jaké míry se tedy v příběhu o cizincích v Londýně odráží vaše konkrétní zkušenosti? Třeba postava dívky Irie, která stejně jako vy pochází ze smíšeného manželství Angličana a ženy z Jamajky?
Snažila jsem se promítnout do svých postav, co říkají a cítí v Británii a co by doopravdy chtěli cítit ve své rodné zemi. Ale nejde o mé vlastní zážitky. Přišla jsem do Cambridge a mluvím jako správná Angličanka.
V knize Hanifa Kureishiho Buddha z předměstí se hlavního hrdiny, potomka pákistánských rodičů, jenž vyrostl v Londýně, zeptají u zubaře: "Umíte anglicky?" Stalo se vám někdy něco podobného?
Mé generaci přistěhovalců se z velké části podařilo integrovat. Ta románová scéna absolutně nesouvisí s Londýnem, jaký je dneska. Hodně lidí v něm trpí, ale jinými problémy. Netrápí je otázky, zda umějí anglicky nebo zda mají rádi kari - to je proti jejich problémům naprosto nicotné. V Londýně žije hodně lidí na hranici neuvěřitelné bídy. Něco, co jsem si vůbec neuvědomila, když jsem vyrůstala. Potíže má nová, obrovská vlna uprchlíků z Íránu, Iráku či Afghánistánu, naprosto zoufalých lidí.
Nejste už unavená, když se vás novináři stále ptají na totéž - původ a rasu?
Ale takové otázky přicházejí jen zřídka! Možná to už nikoho nezajímá - anebo jsem média vystrašila. Už se neptají na loď přistěhovalců z Jamajky, která k britským břehům připlula roku 1957, tedy v době, kdy jsem nebyla na světě, takže jsem nemohla vykreslit, jaké to bylo.
Bílé zuby měly v Británii ohromný úspěch, a to jak u čtenářů, tak u kritiky. Nepřipadal vám nadšený ohlas na vaši první knihu až příliš svazující?
Jediný závazek, který cítím, je psát dobře. A přitom jít svou cestou. Když jsem dokončila Bílé zuby, všichni včetně mé matky mi radili, ať napíšu něco podobného. Ale to by se spisovateli nemělo stát. Mou druhou knihu, Sběratel podpisů (letos vyjde česky v nakladatelství BB art - pozn. red.), rodiče nesnášejí. Stále chci, aby se lidem má práce líbila, ale nemohu jinak. Jestli napíšu knihu, která potěší mne, ale nezaujme tolik lidí, a já vydělám méně peněz, bude to moje rozhodnutí. Volit musím já. Můj velký vzor Martin Amis říká: prosím, dělejte svou práci pořádně a já ji pak budu mít rád.
Zmínila jste se o Martinu Amisovi. Jací spisovatelé vás nejvíce inspirovali?
Já sama jsem si jedinou inspirací. Neopakovatelný výtažek ze všech dalších.
Nikdy jste prý neabsolvovala kurz tvůrčího psaní. Dokázala byste něco podobného sama učit?
Zejména v oblasti beletrie říkám dost tvrdě, co se mi líbí a co ne. Nevím, zda bych někomu dokázala být literární oporou.
Podle Irvina Welshe jsou návraty k vlastním dílům formou nekrofilie. Naopak takový Ian Banks si své vlastní romány občas s chutí přečte, protože z nich mnohé stačí zapomenout. Jak je to s vámi a reflexí?
Nedokážu svá díla číst znovu, už je prostě nechci vidět. Po několika měsících jsem slyšela ukázku z Bílých zubů v rozhlase a byl to zvláštní zážitek. Na jednu stranu to znamená, že jste stále v kurzu, že vaše dílo je i po čase slyšet. Na druhou stranu jsem zjistila, že si některé věci nepamatuju. Zvláště ze Sběratele podpisů, kde je hodně citací ze starých, obtížných židovských textů. Když se mě pak čtenáři v diskusi zeptají - co jste myslela touto pasáží, jsem v rozpacích.
Umíte být k sobě zpětně kritická?
Nerada se vracím k věcem, které nemůžu změnit. Každý autor ví, kde zalhal, co se mu nepovedlo, co měl ještě zpřesnit a co ověřit. Nechci přepisovat vlastní díla. Ale kdybych už měla tu možnost... možná bych přepsala druhou polovinu Bílých zubů, která vznikala v hrozném spěchu.
V rozhovorech jste mluvila o své touze napsat si "cool" román. Jak jste daleko?
Jako mladý spisovatel máte spoustu plánů. Ne všechny se podaří a tohle je jeden z těch, který jsem vzdala. Fascinují mě věci, které jsou složité, neobvyklé a neobyčejné. Nesnila jsem o tom být superúspěšnou spisovatelkou, ačkoli tou fakticky jsem. Důležité je psát, co chcete vy, a ne to, co se od vás čeká.
 Zadie Smithová |
