Jde o klasický dodatek: rozvedení formule jedna, ale s propracovanější muskulaturou, se sebevědomím a s menší elegancí. Víc not. Víc pocitu, že je na to třeba šlápnout, a když už to víc nejede, letět, aspoň z útesu, třeba do pekla, protože se za námi žene něco zlověstného, asi Nicota z Nekonečného příběhu, asi blbci z designovejch obchodů.
Vykrucujete ten čudlík, protože všechno se zrychluje a nic není jako poprvé. Beaty přímější, kytary drsnější, třas frenetičtější, propady mezi smrští a cajdákem mocnější, úlety úletovější. Zuřivost těch, co nevěří, že nemají co ztratit, křečovitější. Jestli jste čekali rumba koule, čekejte dál. Protože co s tou formulí na třetí desce? Jsem rád, že se na to nikdo neptá mě.
Nihilisti jsou tři. A nejsou tři okvětní plátky, ale tři narážející bowlingové koule. Je třeba skousnout průduchy mezi nimi – minule jste jimi prostrčili ruku, tentokrát by projel náklaďák s dobytkem. A tak nejnovější na Lewis Neptune je hlavně silný zpěvák a kytarista Hank. Například vyrovnává své občas až parodické vokální přehrávání ve velkolepé Honey It’s Country.
Nakonec jde ale stejně jen o to, jaký polštář připraví pro Sonju, protože ona Nihilisty dělá evropsky nezaměnitelnými. Sonja je něco, co nelze napoprvé uchopit a vzbuzuje touhu to dál osahávat, zkoumat a přitom se s tím laskat (mluvím o hlasu na desce, puberťáci). Ta naivita připité dvanáctky na dekadentní party; trochu jí uniká, co se to přesně děje, a teprve na ní je vidět ubohost okolí.
Sorry, kluci, vím, že vaše ega jsou větší než výkon vaší aparatury, ale jste pouhá půda pod jejíma nohama. A děkuju vám, že pevná, že se na ní může bez obav rozkročit.
MOIMIR PAPALESCU & THE NIHILISTS - Lewis Neptune
X Production / Manipulation Records, délka CD 50:02
