Za poměrně půvabný výmysl můžeme považovat tvrzení ze záložky, že se bývalý elitní komentátor rozhodl proniknout mezi poslance, aby se pokusil „zmapovat jejich chování, jednání a zvyky, od sběru potravy až po sexuální rituály“. Nyní, když se jeho „mise“, a tudíž politická kariéra přinejmenším prozatím, jak se zdá, chýlí k závěru, vrátil se k tomu, co mu vždycky šlo, to jest k psaní. A předkládá svým bývalým voličům, spolustraníkům, koaličním partnerům, parlamentní opozici a potažmo celému národu svou přírodovědnou analýzu. Většinou vtipnou, místy šílenou a občas koledující si o pár facek (možná nejen od poslanců).
Co by bylo, kdyby
Komárek rozdělil knihu do dvou částí. První, „původ a zvyklosti poslance českého“, má kvazivědecký charakter včetně seznamu použité literatury za každou kapitolou. Zábavné nejsou ani tak názvy citovaných, přirozeně vymyšlených děl jako jména autorů: Šaňo Drevokocúr, doc. Květoslav Květoň, Juri Ras-Putin, Lidie Polopatickaja, Maurice Jerrémandléé a podobné hrátky s fantazií i jazyky. A je to část výrazně lepší než druhý oddíl „terénní výzkum“, jejž lze klidně překřtít na „jak Komárek trpěl v podivném světě“. Nicméně i o to přece jde. Jenže popisovanému utrpení nutně musela předcházet komplikovaná cesta mezi vyvolená zvířata.
Jako správný předseda sněmovního volebního výboru ji Komárek popisuje příslušně dramaticky. Jelikož mu nepomohly různé finty včetně využití horkovzdušného balonu, nezbylo mu než podstoupit trapnou proceduru zvanou volení. Což je dle citovaného odborníka dr. Hledíka „extatická pseudokopulace mnoha tisíců jedinců odehrávající se v orgiastickém prostředí zhruba jednou za čtyři roky“. Dopadlo to výborně, tenhle způsob vstupu na poslanecké hřadoviště výzkumníkovi vyšel.
Nebezpečné stádo aneb poslanec český a jiné retardované druhyautor: Martin Komárek nakladatel: Práh 144 stran, 269 Kč |
Pak konečně mohl zblízka sledovat další rituály a samozřejmě se (chtě? nechtě?) na nich podílet. Třeba na neustále se opakujícím zvedání končetin. Nebo na potlapkávání, příslušníci nebezpečného stáda mají evidentně něžné, nicméně hodně vtíravé tlapky, kterými se hojně dotýkají svých kolegů. Máme tu i poštěkávání a koření se vůdčímu samci. A slušně naplněná koryta. To vše líčeno se zaujetím hodným tak důležité věci, jakou je parlament.
Nelze popřít, že se nad Nebezpečným stádem čtenář dost baví a zasměje se i Urbanovým kresbám – až na několik zbytečně vulgárních. A je docela pochopitelné, že člověku se smyslem pro humor, což Martin Komárek je, nabízí politika mnohé zážitky, díky nimž je těžké nepsat satiru. Přesto jedna zlomyslná otázka zůstává: investoval by autor svůj čas a literární schopnosti právě do téhle knihy, kdyby se mu naskytla šance objevit se v nadcházejících volbách na nějaké kandidátce? Těžká odpověď.
