Ztratila vztah k jakémukoli regionu, a tudíž žila v trvalém exilu; ztratila veškeré hodnoty, aniž si však vytvořila nové; ztratila iluze, naděje, opravdové emoce a city, a nakonec také Boha. Což nejzřetelněji vyplývá především z děl dvou jejích čelných představitelů, Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda, spisovatelů i mužů stylem i povahou naprosto různých.
Seznámili se v polovině 20. let v Paříži a až do Fitzgeraldovy předčasné smrti v roce 1940 udržovali vztahy, jejichž častost a kvalita velmi kolísaly. A právě podrobně zdokumentovat - to jest publikovat dochovanou korespondenci mezi oběma autory - a poté charakterizovat tento ve více než jednom smyslu nevyrovnaný vztah si coby cíl vytkl Matthew J. Bruccoli ve své knize opatřené jak atraktivním podtitulem Nebezpečné přátelství, tak na úvod vybranou chronologií podstatných událostí a na závěr rejstříkem.
Až dosud vše zní krásně a logicky je v naprostém pořádku. Český čtenář tedy stále doufá, že (jak se ostatně slibuje na záložce) lépe pochopí přinejmenším dva generační fenomény: jak se v průběhu dvacátých let neviditelně, ale podstatně měnily motivy umělců-expatriotů, kteří, ať už s talentem, či bez něj, již v Paříži nehledali svobodu, vědění a starou kulturu, avšak spíše jen z Ameriky před čímsi utíkali, a jak se poté v důsledku nudy, pomluv a intrik začala americká kolonie v Paříži rozpadat (viz Hemingwayovy úniky z intelektuálně sterilní francouzské metropole kupříkladu do Španělska). A dále: jak ve Spojených státech toto osvobozující hnutí brzy dosáhlo svých cílů, zdiskreditovalo puritanismus a uhlazenost 19. století v životě i v umění a jak konzumentské orgie získávaly na smutné grotesknosti a jazzový věk končil hysterií - individualistický způsob života již neprodukoval individuality a umělci prchající před společenskou konformitou sami končili v konformitě jistého a jiného druhu.
Místo pokusů o odpovědi na tyto otázky se čtenáři dostane jednak jen útržkovitých komentářů jak z per obou spisovatelů, kdy reagují na spíše osobní události, jednak vhledů pořadatele této publikace. Někdy jsou Bruccoliho vstupy adekvátní (kupříkladu když oponuje Hemingwayovu názoru a Fitzgeralda správně charakterizuje, že "během jazzového věku symbolizoval elán a sebevědomí. V době hospodářské recese byl symbolem zmařených nadějí a výčitek svědomí..."), jindy však jsou povrchní a opakují se. Namísto vysvětlení častých rozporů v písemnostech obou autorů a ve výpovědích svědků Bruccoli nezřídka skončí pouze u další spekulace. A právě zde je patrně "zakopaný pes" knihy. Komu je určena? Zájemce o život a názory obou autorů mnohem spíše a více osloví texty primárně vzpomínkové tedy Hemingwayův Pohyblivý svátek a Fitzgeraldova Prasklina. A odborníkům sice třeba "faktů" (to jest dopisů v co nejúplnější podobě), ale sotva generalizujících úvah o vzájemné soupeřivosti mezi kolegy-spisovateli, o posedlosti vlastní tvorbou či jejich odmítavém postoji ke kritice. A skoro již únavná poznámka na závěr: trochu nudí neustále opakovat, jak se v překladech z angličtiny do češtiny vyskytuje přemíra přivlastňovacích zájmen, pasivních konstrukcí, podstatných jmen slovesných a podobně. A ať už nám nervou uši spojení jako "filmovací práva" nebo "citáty obou děl".
Matthew Bruccoli: Fitzgerald a Hemingway. Nebezpečné přátelství. Přeložila Ingrid Vichnarová. Ivo Železný, Praha 1998, 254 stran, náklad a cena neuvedeny.