Svou literární kariéru začal Martel v roce 1991, od té doby vydal sbírku povídek a tři romány.
Za ten poslední, Pí a jeho život (2001, česky Argo 2003), dostal v roce 2002 nejprestižnější britské literární ocenění Booker Prize.
Brazilský spisovatel Moacyr Scliar vás obvinil, že Pí je plagiátem jeho díla Max a šelmy. Myslíte, že jsou motivy a témata v současné literatuře vyčerpány?
Ale já tu jeho knihu před Pím vůbec nečetl! Znal jsem jen recenzi a díky ní mě napadlo postavit proti sobě člověka a zvíře. Určitý vliv tu tedy je, ale stejný vliv na mě měl Kafka. Scliarův motiv jsem použil podle svého. Když ten skandál propukl, lidé říkali, že všechny knihy jsou postaveny jen na sedmi nebo devíti základních příbězích, ale podle mě to není pravda. Příběhů existuje nepřeberné množství, respektive existuje nepřeberné množství způsobů, jak je vyprávět.
V předmluvě k románu slibujete čtenářům, že je Pí naučí věřit v Boha. Je pro vás víra v Boha důležitá?
Pocházím z rodiny, kde náboženství nehrálo roli, ale při psaní románu se vše změnilo. Bůh dal mému životu nový rozměr: zjistil jsem, že bez něj žijete plochý, materiálně orientovaný život. Existence Boží se sice nedá dokázat, alespoň ne tak, jako se dá dokázat třeba přitažlivost zemská, ale dá se pochopit emocionálně. Právě takhle dialektika pocitů a reality mě zaujala. Ale abych odpověděl na vaši otázku: Ano, víra v Boha se mě velmi dotýká.
V Pím vyslovujete úvahu, že agnostik je horší než ateista. Proč?
Agnosticismus, tedy zpochybňování Boží existence, je logicky přijatelný, poněvadž pro Boží přítomnost neexistují žádné důkazy. Jenže pro to, že se dožijete zítřka, taky neexistují žádné přesvědčivé důkazy, přesto nepochybujete o tom, že se jej ve zdraví dočkáte. Nevěřící říká: Řídím se rozumem, tudíž potřebuji více důkazů. Ale ty nikdy nepřijdou! Jediný bůh, v nějž věří agnostik, je bůh rozumu, ale rozum je jen nástroj. Agnosticismus je možná rozumově logický, ale existenciálně nepřijatelný. Socialisté, komunisté, tedy přesvědčení ateisté, či ochránci životního prostředí, všichni věří alespoň v něco. Agnostik nevěří v nic.
Principem, jímž se Pí řídí, je láska. Nebojíte se, že sklouznete do schematičnosti, tak jako se to přihodilo Paulu Coelhovi, který také zdůrazňuje klíčovou úlohu lásky v dějinách lidstva?
Já netvrdím, že láska zmůže všechno. Pí miluje Boha, ale to neznamená, že mu Bůh na moři pomůže, že mu dá napít nebo že ho zbaví obtíží s tygrem. To, že Pí miluje vše kolem sebe, neznamená, že by na konci zvítězil. To, že přežije, úplně stačí. Výhodou věřících je, že pochopí, že jsou součástí něčeho většího: to, co se děje v bezprostřední blízkosti, dává smysl, když se na to dívají vcelku. Láska je základním stavebním kamenem tohoto celku, což neznamená, že zvítězí v každém zákoutí.
Mnohokrát použitý mi přišel i boj člověka se zvířetem; prakticky vždy je úspěšný, jinak by nebylo o čem psát...
Stejně tak vím s naprostou určitostí, že jednoho dne všichni zemřeme. U Pího prostě víme, že přežije, tak jako víme, že jednou zemřeme. To, že Pí přepluje oceán na voru, je vlastně metaforou života, jenž je jednou milostivý, jindy zase krutý. Pobřeží Mexika, kde Pího plavba končí, symbolizuje vykoupení. Otázkou tedy není, zda Pí přežije, ale jak se zachová v určitých mezních situacích. Vztah Pího a tygra není založen na boji kdo s koho, mnohem více jde o partnerství. Pí tygra potřebuje, a proto si musí určit pravidla: toto je tvoje území a tohle zase moje. Ti dva spolu vlastně uzavřou jakousi společenskou smlouvu.
Pímu je v knize šestnáct let. Když Robinson ztroskotal na pustém ostrově, byl to muž v plné síle. Je v nízkém věku Pího nějaký záměr?
Určitě. Když je vám šestnáct, stále ještě nejste hotová osobnost. Mladí lidé jsou stále ještě otevřeni světu, dokážou vnímat a přijímat všechno, na rozdíl od dospělých. Kdyby byl můj hrdina třicátník, nebyla by jeho proměna příliš uvěřitelná.
Pro jaké publikum jste román psal?
Určitě pro dospělé, takže mě poté překvapilo, jak mnoho mladých lidí si Pího oblíbilo, psali mi i jedenáctiletí čtenáři. Spíš jsem se obával nezájmu žen. Pí a jeho život je kniha s takřka výhradně mužskými postavami, které řeší problémy, jež byly vždy bližší mužům. Ale v USA je oblíbenou knihou v čtenářských klubech, a ty jsou tradičně spíše ženské. Především jsem chtěl napsat román, který by měl silný, zábavný příběh, u něhož by se žádný čtenář nenudil. Koneckonců, všechna náboženství jsou postavena na nějakém příběhu.
Existuje při obrovské národnostní rozrůzněnosti vůbec něco, čemu by se dalo říkat "kanadský národ" a "kanadská literatura"?
Myslím, že klíč k pochopení kanadské literatury spočívá v rozdílu mezi evropským a americkým pojetím slova "národ". Dejme tomu, že bych si vzal Češku a přestěhoval se do České republiky. I po padesáti letech bych se tu cítil jako cizinec, Češi by mě nepovažovali za Čecha, nebo by alespoň říkali, že jsem Čech kanadského původu. Oproti tomu Kanada se dá definovat jako stav mysli, jako akt vůle. Kanaďané jsou takový postmoderní národ, velmi subjektivní a roztříštěný. Kanaďanem je každý, kdo se za něj považuje.
Čím si vysvětlujete vynikající úspěchy, jichž kanadská literatura v posledních několika letech dosáhla?
Kanada má dva oficiální jazyky, ale žádnou oficiální kulturu, proto ji musela v jistém smyslu adoptovat. Jedním z velkých kanadských spisovatelů dneška je Josef Škvorecký: už to není Čech, ale Kanaďan českého původu. Jednou kdosi poukázal na fakt, že ze tří Kanaďanů nominovaných v roce 2002 na Bookerovu cenu se ani jeden nenarodil v Kanadě: já se narodil ve Španělsku, Rohinton Mistry je z Bombaje a Carol Shieldsová pocházela ze Spojených států. Právě tohle je pro Kanadu typické, a právě proto je kanadská literatura tak živá i úspěšná.
Váš rodný jazyk je francouzština, knihy píšete v angličtině. Proč?
Moji rodiče byli diplomaté, takže jsme nějakou dobu žili v Kostarice. Musel jsem tam chodit do anglické školy, takže vzdělání mám v angličtině. Francouzština je jazykem mého srdce, angličtina zase mého mozku. Ale nemyslím, že by to bylo nějak důležité. Volba jazyka, v kterém píšete, nemůže nijak omezit samotné sdělení. Mnohem důležitější je kultura jednotlivých národů. Vezměte si angličtinu: z relativně malého, vlhkého ostrova kousek od Evropy se rozšířila do celého světa, a ačkoli Irové, Američané či Australané mluví stejným jazykem, jejich kultura je naprosto odlišná. Jazyk je jen slovo, záleží na tom, čím toto slovo naplníte.
