Váš Jago není žádný velký zloduch, ale plebejec, zlo spíše malé, leč zákeřné. Jak jste na tohle pojetí přišli?
To je spíš otázka na režiséra. Jago je pro mě hlavně velký manipulátor. Jeho špatné povahové rysy pramení z velké žárlivosti, tedy z toho, co sám probouzí v Othellovi. Nedávno prý nějací studenti v rámci školní práce hráli Jaga jako dobráka. Jenže Jago nemůže být hodný, protože text to nedovoluje. Tedy samozřejmě pokud ho nepřepíšete. Mistrovsky napsaný padouch, báječně se hraje. Kam se hrabe Othello!
Postava Othella je proti Jagovi skutečně trochu plochá...
Ano, přímý, důvěřivý trouba, naletí všem, co poctivost jen hrají, takže se dá krásně vodit za nos. To jsou Shakespearova slova. Jago je velký řečník, že všeho se umí vykroutit – a ještě to vypadá, že má pravdu. Je zkrátka geniálně napsaný a od Martina Hilského výborně přeložený.
Jste znám svým nepatetickým postojem k herectví. Patrně tedy o rolích nesníte?
Možná to někoho naštve, ale pro mě je divadlo prostředek k obživě. Nic jiného neumím. Nejsem ani zručný řemeslník, ani vědec, takže mi nezbývá než dělat divadlo. To se však zase snažím dělat nejlépe, jak dokážu.
Není herectví těžší tím, že pracovním nástrojem je tělo a duše herce? Řemeslník ani vědec se zdaleka nedávají tak všanc.
Takzvané obnažování sebe sama mi nevadí. Sám nejlépe vím, kdo jsem, čeho jsem schopen, a ostatní si mohou myslet, co chtějí. Vím dobře, jací lidé jsou. Stačí, když se na někoho podívám, a hned vidím, co v něm je.
Takhle prokouknete i režiséry?
Ano. Stalo se mi naštěstí jen párkrát za život, že jsem poznal, že s někým nemohu pracovat. Nerad bych jmenoval, ale když jsem tohle zjistil například v Divadle Husa na provázku, okamžitě jsem odešel.
V době, kdy jste na Provázku působil, to bylo slavné divadlo s evropským renomé. Dostat se tam muselo být pro absolventa JAMU něco jako sen.
Vybrali si mě hned na škole, takže jsem ze začátku hrál s Jirkou Pechou a Bolkem Polívkou. V mých očích to tehdy byli už staří pardálové. Skvělá škola. Jinak na Provázek nevzpomínám s nostalgií. Divadlo fungovalo jako přísná komunita s pravidly, ale jen pro soubor. Vedení si jelo po své linii. Zejména jeden režisér, o mrtvých jen dobře, měl třeba rozdělané tři věci naráz. Když jel do Bratislavy na kšeft, neřekl: Nezlobte se, skončíme dřív, mám práci jinde. Naopak ztropil povyk, prásknul dveřmi a běžel na rychlík. To jsem považoval za nepřijatelné.
Už jste se nikdy do stálého angažmá nevrátil?
Ne, s jedinou výjimkou. Půl roku jsem měl poloviční úvazek v dětském Divadle Minor, kde hraju v Klapzubově jedenáctce bratří Formanů. Souhlasil jsem jen proto, že ředitel je sympaťák a prosil, zda bych k nim nešel, prý aby se mnou mohl chlubit.
Co vás na herectví vlastně těší?
Upřímně – kdybych měl možnost si vybrat být na chatě, chodit na houby a starat se o zahrádku, nebo hrát jakoukoli postavu, hádejte, co bych si vybral?
Divadlo děláte opravdu jen proto, aby bylo na složenky?
Na to je těžko odpovědět. Trpěl bych, kdybych si na živobytí musel vydělávat třeba kopáním kanálů. Čas od času se stane, že přijdou pozorní diváci, představení šlape a najednou vznikne zvláštní souznění, napětí a jiskření mezi hledištěm a jevištěm. Pak je to nádhera. Ovšem nebývá to moc často.
K herectví vás dovedl váš středoškolský profesor, surrealista Ladislav Novák. Tatínek z vás zase chtěl mít učitele. Čím jste si přál být vy?
Učitelování mě lákalo jen kvůli dvouměsíčním prázdninám. Mám ovšem málo trpělivosti, takže je pro české školství dobře, že jsem se učitelem nestal. V divadle jsou taky dva měsíce prázdnin. I když to je relativní.
Třeba právě vy již druhé léto trávíte se Shakespearem.
No vidíte. Mám ale vsazenou sportku. A hned jak vyjde, mizím.
