Řada jedenácti podobizen (například Josefa Laufra, Nadi Urbánkové, Heleny Vondráčkové) začíná portrétem Václava Neckáře a končí pohledem na bizarní duet Karla Kryla s Karlem Gottem z prosince 1989.
„Všechny ty roky od konce šedesátých let až do konce let osmdesátých. Bezčasí obalené konejšením populární hudby, až příliš často směňující jakoukoli vypovídací hodnotu za jakékoli reálné výhody,“ charakterizuje Císařovský normalizaci v katalogu.
Jakou hudbu jste poslouchal v době normalizace?
Jsem ročník 1962. Jako dítě jsem strašně miloval Neckáře, to byl můj idol. Proto je na začátku výstavy, jak se válí na kapotě auta. Je to takový symbol konce pražského jara. Za normalizace jsem měl výhodu, že mí dva starší bratři poslouchali Rolling Stones, Jethro Tull, Santanu. Tak jsem to poslouchal s nimi. Když byla v druhé třídě besídka, přinesl jsem na ni Jethro Tull. A holky mě vypískaly. Nechtěly pořádnou muziku, ale Gotta. Kolem puberty jsem objevoval folkaře, do Nerudovky jsem chodil na Hutku a Třešňáka. A po Chartě přišel Svatopluk Karásek a Plastici.
To jste tedy musel mít od zpěváků, které jste teď maloval, dost velký odstup, ne?Ale rádia tehdy nic jiného nehrála, ta hudba zněla všude z otevřených dveří a oken. Nemohl jsem ji neposlouchat. S kamarády jsme si z ní dělali legraci, hloupé texty jsme pro sebe ještě vylepšovali.
Takže vás štvou současné návraty tehdejších „hvězd“ na společenské výsluní?Štvou je silné slovo, spíš mě to překvapuje. Chápu, když se z nostalgie společnost vrací k věcem kvalitním. Ale český pop zažil vrchol v šedesátých letech a pak už to byly blbosti. Je divné, že současný pop není schopný vyprodukovat věci, které by zaplnily tuhle zvláštní poptávku.
Ve vašich dosavadních obrazech lidé vystupovali v pozitivních rolích: legionáři, šlechtici, výtvarníci, tělesně postižení. Kde se ve vás vzala touha rýpnout si do zpěváků?
S naší společností není něco v pořádku. Dopředu se nyní derou postavy, o nichž jsme před deseti lety byli pevně přesvědčení, že už se nikdy nemůžou vrátit. Asi jsme se s jejich odkazem nedokázali vyrovnat. Bránil jsem se přetáhnout obrazy do jízlivosti, karikatury. Nechci zpěváky zesměšňovat, ale ukázat jejich pravou tvář, a tím vystihnout povahu doby. Tehdejší i dnešní. Tím si pro sebe problém neutralizuji.
Proč jste nezobrazil také atributy tehdejšího showbyznysu, třeba ten ubohý revuální design?
Snažil jsem si vystačit jen s postavami a barvou. Když jsem se hrabal na půdě ve starých časopisech, zjistil jsem, že tiskařská barva dělá s lety velmi spravedlivou práci. Barvy totiž jinak šisují v časopisech ze čtyřicátých a jinak ze sedmdesátých let. Tíživá atmosféra vybledlých tónů normalizačních magazínů se propojila s mou pamětí a přenesla se do obrazů. Každý ty roky žil jinak, a podle toho si je dodneška maluje. Pro mě to byl čas pokrytectví a úpadku morálky.
Proč vystavujete vedle obrazů i dobové časopisy?
Vidíte v nich, jak se lidé podřizovali tehdejšímu systému. Co veřejně pouštěli z úst, z toho mě až mrazí. Ale to neplatí jen pro normalizaci. I dnes by si měl člověk pořádně rozmyslet, k čemu se v mediální prezentaci propůjčí. Včetně mne, samozřejmě.
Nedávno jste po svém pobytu v Peru nečekaně namaloval sérii krajin. Potřeboval jste si odpočinout od figur?
Po krajině jsem toužil dlouho. Ale vždycky jsem trpěl klasickým traumatem figuralistů: nedokázal jsem se vyrovnat s jejím měřítkem. Až totální mohutnost Peru ve mně blok zlomila a dovolila mi konečně do krajiny vstoupit. V lidském světě bych jinak pomalu degeneroval, tohle byl oživující prvek. Proto jsem měl dost energie na Promlčenou dobu.
 ZVLÁŠTNÍ CHVÍLE. Tomáš Císařovský před svým obrazem zachycujícím Gottův a Krylův společný zpěv hymny na Václavském náměstí v roce 1989. |
