To důkladně zaznamenává katalog vydaný Galerií Gema a zahrnující také starší texty k Fárovi od Ludmily Vachtové či Františka Šmejkala.
Expozice v Jízdárně Pražského hradu je první příležitostí spatřit Fárovu volnou tvorbu vcelku; autorova manželka, historička fotografie Anna Fárová a jeho dcera Gabriela shromáždily ve spolupráci s Janem Rousem a dalšími dostupné práce od čtyřicátých let, kdy horizont umělcova díla určoval surrealismus, až do závěru let osmdesátých. Tehdy se přes rozchod se surrealismem a hledání vlastního tématu a výrazových prostředků obloukem vrací k mnohoznačnému, imaginativnímu významovému poli předmětných realizací.
Fára sice nikdy nepřestal být vnímán jako malíř, kreslíř či autor koláží a asambláží - nicméně důvěrně známá dnes už několika generacím čtenářů, milovníků poezie i hudby je především stopa, již zanechal v oblasti knižní a plakátové tvorby, stejně jako v typografii. Retrospektiva tyto důležité knižní úpravy a návrhy plakátů konečně postihuje. Pro nakladatelství Odeon například Fára navrhl hned několik edic, mimo jiné i proslulou edici monografií světových fotografů a moderních umělců. Jeho rukopis nezaměnitelně poznamenal také produkci nakladatelství Editio Supraphon. Zvláštní pojetí písma z jeho knižních úprav učinilo jeden z vrcholů knižní tvorby šedesátých až osmdesátých let.
Samostatnou a pro "volného umělce" dnes neobvykle obsáhlou kapitolu pak tvoří Fárova práce pro divadlo a zejména jeho výtvarná účast na podobě řady klíčových představení Divadla Na zábradlí, jako byla Grossmanova inscenace Jarryho Krále Ubu či Beckettovo Čekání na Godota. Ostatně divadlo dodnes používá logo, jež Fára navrhl.
Později umělec úzce spolupracoval s Činoherním klubem. V divadle se seznámil i s Václavem Havlem, jemuž v roce 1968 zařídil interiér na Hrádečku a do jehož zahrady vytvořil sochu.
Velká oslava padesátých narozenin Libora Fáry, která se konala v umělcově vinohradském ateliéru, inspirovala dramatika a básníka Josefa Topola k napsání hry Sbohem, Sokrate. Jako jazzman a vášnivý bubeník hrával Libor Fára počátkem čtyřicátých let ve skupině Harlem-Jazz, a dokonce s ní natočil dvě desky s klasickým jazzovým repertoárem. Coby jeden ze "spořilovských surrealistů", kam patřili také Josef Istler či básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček, se poté stýkal například s legendárním basistou Luďkem Hulanem; jazz vstoupil i do jeho volné výtvarné tvorby na konci padesátých let. Na dokumentárních fotografiích, jež výstavu Fárova díla doplňují, jej vidíme ve společnosti Buddyho Riche či Duka Ellingtona, jemuž věnoval jeden ze svých Hracích stolů, asambláž ze starého nábytku.
Ke všem těmto aktivitám přičtěme ještě drobnosti, jako je fakt, že si v šedesátých letech zahrál ve filmech Jana Němce Mučedníci lásky a Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. Fárova stopa prochází napříč českou poválečnou moderní kulturou, jeho volná tvorba však dodnes nebyla pořádně vystavena.
Expozice v Jízdárně Pražského hradu je první příležitostí spatřit Fárovu volnou tvorbu vcelku; autorova manželka, historička fotografie Anna Fárová a jeho dcera Gabriela shromáždily ve spolupráci s Janem Rousem a dalšími dostupné práce od čtyřicátých let, kdy horizont umělcova díla určoval surrealismus, až do závěru let osmdesátých. Tehdy se přes rozchod se surrealismem a hledání vlastního tématu a výrazových prostředků obloukem vrací k mnohoznačnému, imaginativnímu významovému poli předmětných realizací.
Fára sice nikdy nepřestal být vnímán jako malíř, kreslíř či autor koláží a asambláží - nicméně důvěrně známá dnes už několika generacím čtenářů, milovníků poezie i hudby je především stopa, již zanechal v oblasti knižní a plakátové tvorby, stejně jako v typografii. Retrospektiva tyto důležité knižní úpravy a návrhy plakátů konečně postihuje. Pro nakladatelství Odeon například Fára navrhl hned několik edic, mimo jiné i proslulou edici monografií světových fotografů a moderních umělců. Jeho rukopis nezaměnitelně poznamenal také produkci nakladatelství Editio Supraphon. Zvláštní pojetí písma z jeho knižních úprav učinilo jeden z vrcholů knižní tvorby šedesátých až osmdesátých let.
Samostatnou a pro "volného umělce" dnes neobvykle obsáhlou kapitolu pak tvoří Fárova práce pro divadlo a zejména jeho výtvarná účast na podobě řady klíčových představení Divadla Na zábradlí, jako byla Grossmanova inscenace Jarryho Krále Ubu či Beckettovo Čekání na Godota. Ostatně divadlo dodnes používá logo, jež Fára navrhl.
Později umělec úzce spolupracoval s Činoherním klubem. V divadle se seznámil i s Václavem Havlem, jemuž v roce 1968 zařídil interiér na Hrádečku a do jehož zahrady vytvořil sochu.
Velká oslava padesátých narozenin Libora Fáry, která se konala v umělcově vinohradském ateliéru, inspirovala dramatika a básníka Josefa Topola k napsání hry Sbohem, Sokrate. Jako jazzman a vášnivý bubeník hrával Libor Fára počátkem čtyřicátých let ve skupině Harlem-Jazz, a dokonce s ní natočil dvě desky s klasickým jazzovým repertoárem. Coby jeden ze "spořilovských surrealistů", kam patřili také Josef Istler či básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček, se poté stýkal například s legendárním basistou Luďkem Hulanem; jazz vstoupil i do jeho volné výtvarné tvorby na konci padesátých let. Na dokumentárních fotografiích, jež výstavu Fárova díla doplňují, jej vidíme ve společnosti Buddyho Riche či Duka Ellingtona, jemuž věnoval jeden ze svých Hracích stolů, asambláž ze starého nábytku.
Ke všem těmto aktivitám přičtěme ještě drobnosti, jako je fakt, že si v šedesátých letech zahrál ve filmech Jana Němce Mučedníci lásky a Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. Fárova stopa prochází napříč českou poválečnou moderní kulturou, jeho volná tvorba však dodnes nebyla pořádně vystavena.
