Mladí sebevrazi nemají po své smrti klid, dostávají se do Scholy alternativy, kde jsou drastickými metodami opakovaně nuceni prožívat své smrti. Osmnáctiletá vypravěčka Agáta Lomová je jednou ze sto sedmdesáti studentů toho morbidního ústavu.
"Pamatuješ, jak jsme dneska seděli na chodbě a nechápali, co to tak páchne? To je škola, co tak neskutečně páchne... to sou ty rohy nasáklý svojí konstrukcí. Takovou sochu jak roh školy by nezhotovil ani Vladimír Tatlin! Sim tě! Kam ten se hrabe se svým konstruktivismem?! Ono mu to může výtvarničit hezky, ale my tu máme sochařskej monument zobrazující historii lidstva!! ROH ŠKOLY!!!!!!!!!!! Už to chápeš??!!! Chápeš ten podtext! Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství. To, že z nás budou debilové, je samozřejmě věc jiná," sděluje Agáta jednomu ze spolužáků.
Ukázka je to typická, v ničem nepřestřelená - jen se občas v knize mluví ještě vulgárněji, jindy zase nesrozumitelněji. Myšlenkový i kompoziční chaos a nezřízené chrlení slov jsou charakteristické pro celou Scholu alternativu. Možná by si někdo mohl myslet, že Natálie Kocábová tvoří na tripu.
Tak žhavé to nebude. Pisatelka zjistila, že když v sobě otevře stavidlo psaní, že písmenka se z ní nezadržitelně sypou. Vyblinkává ze sebe "šokující" scény a nestrávené, nezažité vzdělání. Její úvahy o světě neříkají nic o smýšlení a chování dnešních náctiletých, jak se domnívá nakladatelství. Kocábová tu předvádí jeden z prototypů gymnaziální "iňtoušské" exhibice, toho mumlání, v němž je neskonale víc pózy než nasazení, v němž se vedou řeči bez jakéhokoliv ručení.
Na tom samém není lidsky vůbec nic špatného, netřeba se na to dívat se skepsí a spatra. Ale přijímat to v té podobě, v níž to servíruje Kocábová, jako generační uměleckou výpověď? To je buď velmi bláhové, nebo marketingově chladně vypočítavé. A to, že se ve Schole alternativě občas mihnou reálie soudobého světa, neznamená, že text musí o současnosti vypovídat - snad až na prkotiny, jako jsou aktuálně oblíbené hlášky ("je to hustý" aj.).
Natálie Kocábová není bez formulačního talentu, dokáže aforisticky pojmenovat principy. ("Jestli je něčeho sebevražda vrahem, tak naděje." "Když má skončit ta domněle nesmrtelná esence života v každým z nás, tak rebelovat už nejde.") Ale v zásadě nemá o čem psát, respektive nenachází buď účinný klíč, anebo skutečnou odvahu k artikulaci svých pocitů.
Veškerá naježenost a znechucenost mladého člověka vůči poměrům, do nichž na počátku dospělosti vstupuje, je nadějí na očistu těchto pořádků. Jeho neposkvrněnost a opravdovost rozčarování jsou argumentem a hodnotou. Jenže Kocábová nic podstatného nepojmenovává. Syrovost, znechucenost a "odvaz" Scholy alternativy jsou pouhou simulací revolty; je to pro autorku bezpečný a pro společnost neškodný estetismus.
Natálie Kocábová - Schola alternativa
Vydala Mladá fronta, Praha 2004, 144 stran, doporučená cena 169 korun.
