Ve spoustě krásných rolí a především v tom krásném duetu s Janem Werichem v televizní povídce Medvěd, která mě bavila i tehdy, jako docela malého kluka.
Když jsme pak chystali Román pro ženy, napadla nás se Soňou Ticháčkovou, která dělala casting, pro postavu babičky právě Stellinka. A ona nabídku přijala, přestože už na tom byla zdravotně špatně. Nicméně v šest ráno byla spolehlivě na place, v zimě, v blátě, a sálala z ní taková energie a duševní pohoda, až jsem doufal, že hlava, která je v tak skvělé kondici, udrží slábnoucí tělo při životě. Bohužel jsem zůstal posledním, kdo s ní točil.
Moc mi tehdy pomáhala, kuriózní přitom bylo, že já jsem jí tykal a oslovoval ji Stellinko, protože si to výslovně přála, kdežto ona mně důsledně po celou dobu vykala, aby si prý udržela ten odstup, herecký respekt vůči autoritě režiséra. Ve skutečnosti by tomu vzhledem k rozdílu našeho věku mělo být přesně naopak.
Měl jsem tenkrát to štěstí, že mi dala příležitost vést s ní několik soukromých rozhovorů mimo práci, kdy mi svěřila zábavné historky i své čerstvé dojmy z kolegů, a bylo to ohromně milé.
Doslova hýřila optimismem, nebyla v ní ani sebemenší stopa hořkosti, ani stín závisti nebo zášti vůči mladším hercům, naopak se cítila nadšená, že může být před kamerou s nimi.
Navíc byla nesmírně vzdělaná, na herečku opravdu kromobyčejně. Ovládala plynule několik cizích jazyků, ta noblesa výchovy a vzdělání na ní byla znát. Dokonce nás během natáčení trénovala. Seděla v karavanu, třeba se sklenkou dobrého koňaku nebo whisky, a všechny kolem bavila v několika jazycích. Říkal jsem, že mohla být klidně diplomatkou, spisovatelkou, překladatelkou. Ale měla ráda svět komediantů.
Naštěstí, říkám si dneska, je Stella Zázvorková stejně nesmrtelná. Díky filmům a televizním záznamům z naší paměti nezmizí, fyzicky ani psychicky, jenom se na chvíli přemístila jinam.
