Svoji prozaickou prvotinu zasadila Procházková do afghánské rodiny. Vláda krutých Talibů byla poražena a Američané přinesli do Afghánistánu "nový svět".
Rolí vypravěče pověřila mladou ženu Herru, původem Rusku, která se do Afghánistánu před deseti lety přivdala a musela přijmout jiné zvyky, jiná pravidla. Zvyknout si na jiný svět a provokující šaty vyměnit za burku.
A tak se ze vzdělané a emancipované bytosti stala "jen žena", která v rodinné hierarchii zastává jedno z nejposlednějších míst.
Jenže s příchodem Američanů se situace změnila a Herra díky svým dřívějším znalostem začíná pracovat pro projekt americké humanitární organizace, která se stará o zlepšení situace žen.
Ichforma a vzpomínkové ladění knihy pozitivně přidává na autenticitě díla. Na běžných denních situacích afghánské rodiny nenápadně demonstruje mentalitu tamní společnosti.
V knize výrazně vystupuje konfrontace tří různých světů - amerického, který je pro místní symbolem strachu ze zborcení starých tradic a symbolem něčeho nepřípustného a nemravného. Je to svět přiléhavých oděvů a "happy úsměvů".
Druhý svět představuje "svět Afghánců", kteří křečovitě lpí na letitých tradicích a kteří jsou najednou přinuceni ze svých zásad postupně ulevit, jenže s nástupem této plurality se nedokáží jen tak lehce vyrovnat. Třetí svět tvoří "svět Rusů", který ve svých vzpomínkách stále fixuje Herra.
Procházková uplatňuje schopnosti z novinářské branže, a to především umění popisovat jednotlivé příběhy postav poutavě s jistou dávnou stálého napětí a osobitého vypravěčského stylu. Její text působí autenticky, takže čtenáři nejednou naskočí husí kůže z tyranie, kterou afghánské ženy musejí snášet.
Je dost pravděpodobné, že se čtenář nejednou přistihne, že knihu nečte, ale hltá jedním dechem. A najednou možná zjistí, že pod poutavým vyprávěním je ukryto mnohem víc - něco hlubokého a hodně bolestného.
Obal knihy Petry Procházkové Frišta. |