Po mystifikační hříčce Poslední tečka za rukopisy (1998), gotickém, do němčiny už přeloženém Sedmikostelí (1999) a loňském ekologickém Hastrmanovi (získal cenu Magnesia Litera za román) je zde tedy další kniha spisovatele, jenž kolem sebe dokáže udělat rozruch a je počítán mezi nepřehlédnutelné talenty současné české prózy. V časopisu Živel mu souběžně vyšla povídka Běloruska, dle autorových slov "sprostá až pornografická".
Paměti poslance parlamentu jsou tedy tu. Takže jste si to s vydáním nakonec rozmyslel, že...
U vymýšlení PPP se mi stalo to, co u všech ostatních mých knih - zamiloval jsem se do hrdinky. No, a když se takhle zabouchneš do někoho, koho sis vymyslela, musíš tu lásku přece nějak uskutečnit, zkonzumovat, a to pak nelze jinak než dopsáním knihy. Takže s Elianou jsem si nakonec užil - byl to úžasný sex, i když trošku problematický, na zádech mi zůstaly popáleniny - a kniha je na světě.
Myslíte si, že jste si tím románem pod sebou autorsky uřízl větev, jak jste sám sobě předpověděl?
Naopak, cítím se osvěžen, takhle jsem si v životě nezařádil, ještě teď celý hořím. A s tím, že nade mnou kritici zlomí hůl, jsem počítal - jestliže mě neuměli ocenit dřív, proč by se teď měli lísat? Já jim taky nic nedaruju.
Dle kritiků kromě jiného vládnete schopností sprovodit postavu ze světa. Proč v novém románu není ani jedna vražda?
V té první verzi bylo mrtvých nepočítaně, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně nemůže fungovat, stačí si večer zapnout zprávy, a co s námi ty hromady mrtvol dělají? Nic. Tak jsem nechal radši zařvat jen jednu nefunkční zkorumpovanou instituci. To myslím úplně stačí. Nesmíme být neskromní.
Jste s Paměťmi osobně spokojen?
A jak! Nakladatel Milan Gelnar mi sice denně připomíná, že je to moje nejslabší kniha, ale když vezmete v úvahu, jak jsou moje ostatní opusy silné, je takové prohlášení v podstatě pochvalou.
Stále máte chuť trestat románem? Nebo už jste se vyzuřil?
Odteď už budu jako beránek. Na podzim mi bude pětatřicet - ohlížím se, moudřím, bilancuju, tloustnu, plešatím, vzpomínám. Mým velkým vzorem je Jáchym Topol. Z něj se před časem stal vzorný věrný taťka, který denně mobiluje ženě, v kolik přijde k večeři, no a na mě teď taky došlo. Dokonce jsem přestal nosit odrbaný džíny a vytahaný trika, chodím teď zásadně v tvídovém saku. Když mám tu Literu...
Vašim předchozím románům předcházela rešeršní práce. Nastoupila i tentokrát?
Prostudoval jsem si ústavu a vyhledal jsem si v informačních médiích některé případy věrolomnosti, nezpůsobilosti a bafuňářské arogance našich politiků. Jenomže naši politici se ničím jiným vlastně ani nevyznačují, takže mě ten materiál zavalil, bylo mi z toho pěkně zle. V té knížce jsem pak těmi kauzami spíš šetřil, vždyť se to na nás valí každý den, všichni to známe jako své boty. A ony to jsou naše boty - staré zasmrádlé škrpály - a je v nich pohodlíčko. Ty si od Evropské unie vzít nedáme.
Nedomluvili jste se s Vieweghem? Ve stejnou dobu dva politicky nenávistné romány, protiodéesovsky, neřkuli protiklausovsky naladěné...
Ve skutečnosti jsme se asi před rokem v jednom antikvariátu vsadili, kdo napíše lepší politický román. Uznávám, že on vyhrál - na celé čáře. Jenom si už nemůžu vzpomenout, co bylo předmětem té sázky. Ale on mi to Michal určitě připomene. Máme se rádi.
Zažil jste nějaké tlaky, abyste knížku nevydával?
Maminka mi říkala: Milošku, nevydávej to, uškodíš si, nepleť se mezi politiky, oni se ti pomstí. A já na to: Mami, neboj, oni na romány nemají čas, pořád se chystají na volby nebo shánějí židle v představenstvech a správních radách nebo koukají sami na sebe v televizi. Jediný, o kom bezpečně vím, že současnou českou literaturu čte s velkou chutí, je poslanec Ransdorf. Je to bdělý kritik. Sympaťák. Intelektuál. Kam se hrabe kritik Peňás... Nakladatel se toho strašně bál, vůbec to nechtěl vydat. Neděsil se ani tak BIS jako FBI: po zářijových útocích na New York a Washington je tohle prý jasná antiamerická provokace, no dalo to strašnou práci, než jsme ho s přáteli - četli to v rukopise - přesvědčili, že tahle knížka je vlastně unikátní reakcí na ty smutné americké události a současný smutný svět vůbec a že má katarzní, tedy očišťující účinek, navíc i účinek magický: to, co se stane v tom mém papírovém parlamentu, se přece už nemůže stát v parlamentu skutečném. Je to vlastně taková ochrana naší demokracie před volbami a těsně po nich, pak už to jistě politici zvládnou sami.
A co čtenáři?
Ti se mi ozývají pořád. Jedna dívka z Brna mi napsala, že ta knížka je pro ni takové kápézetko, krabička poslední záchrany, k němuž se utíká vždy, když ji někdo v televizi vytočí k nepříčetnosti, a jedna vdova z Loun zase psala, že PPP má v knihovně hned vedle knížek Paula Coelha a že si v tom čte, když v noci nemůže spát. Prý ji to hladí po duši.
Jeden poslanec z ČSSD se jmenuje Milan Urban - ještě si vás s ním nikdo nespletl?
Nespletl? Vždyť není s kým! Podívejte - M. Urban, to jsem přece já, já byl vždycky levičák, už za bolševika, no a tohle jsou moje Paměti, autentické, pravdivé, prostě moje. A jestli se to někomu nelíbí, ať si vydá svoje.
- středa 22. května 2002
