Po výstavě Monument transformace představuje Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně další divácky náročný projekt. Práce čtrnácti mezinárodně známých umělců původem z bývalého východního bloku autorsky připravil Pavel Liška, dnešní rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, a výstava nese název Narušitelé hranic.
Tím odkazuje k lidem, kteří za totality utíkali za železnou oponu, i k současným tvůrcům, kteří překonávají hranice identity. Výstava měla v lehce pozměněné podobě v roce 2006 premiéru v Kunstforum Ostdeutsche Galerie v Řezně a o rok později byla k vidění v muzeu MOCA v Budapešti.
Českou výtvarnou scénu zastupuje na výstavě pouze Milena Dopitová, Slovensko Roman Ondák. Většina prací jsou videa, která kladou vysoké nároky hlavně na divákovu trpělivost. Ta se však bezezbytku vyplatí. Nechybějí kontroverzní témata, nahota, symbolické násilí, nesplněné sny a boření zažitých představ – jak o životě, tak o umění.
Byla bych šťastnější
Hned úvodní instalace velkoplošných fotografií Borise Missirkova a Georgiho Bogdanova z Bulharska ukazuje propast mezi iluzemi a skeptickými očekáváními mladých lidí ze Sofie. Na barevných snímcích zobrazují touhu stát se komikem, boháčem či politikem.
"Kdybych to byla já, byla bych šťastnější," říká o snímku, v němž je zachycena v budoucnosti "za dvacet let", jedna z dívek. Hra s identitou se tu stává dialogem mezi bezstarostným tady a teď a nejistým budoucím. Následná série obrazů nové mytologie hraničící s hollywoodským kýčem je pak jen logickým vyústěním podobných představ.
Chorvatská umělkyně Sanja Ivekovic předkládá pouze koncept chystaného projektu, k jehož realizaci nikdy nedošlo a který ukazuje souvislosti mezi automobilkou BMW a výrobou pro nacistické Německo.
Miluj svého psa
Asi nejprovokativnější dílo přináší ruský umělec Oleg Kulik v performancích Rodina budoucnosti – pes jako nejlepší přítel člověka je zde na skutečného člověka povýšen a autor, zcela nahý, se přibližuje identitě psa. Společně čtou knihy, jedí z jedné misky, milují se. Kulik si na psa "hrál" i na jedné z vernisáží svých děl, kdy přítomné očichával a kousal je do lýtek.
S nahotou pracuje i video Artura Zmijevského, který nechal v zrcadlovém sále pochodovat bývalé členy čestné gardy Polské armády, kteří měli na sobě jen vojenské čepice. Z vojáků se tak stávají blázni smějící se sami sobě, s puškami simulují útok, nazí dávají "k poctě zbraň".
Drsný je i odkaz Zbigniewa Libery, který je autorem stavebnice Lego, z níž je možné postavit koncentrační tábor. Milena Dopitová je poetičtější, ale k identitě odkazuje podobně naléhavě – rozhýbala jarmilky, cvičky, v nichž chodí do tělocviku i dnešní děti, ovšem její video postrádá nohy. Její botky tančí samy, lidské nohy jsou chybějícím znakem v téměř postsrukturalistickém výjevu. A odkazují k pocitům, které zažívala každá lidská individualita v uniformitě totality.
Nostalgie po mládí, byť stráveném v nesvobodném světě, je jen jednou z konotací tohoto díla. Narušitelem hranic v globalizovaném světě, který vznikl po pádu železné opony, může dnes být každý. Už za to nehrozí střelba do zad. Výstava v GHMP je náročná, ale skýtá řadu návodů ke zkoumání vlastní identity. Apelativní umění má v tomto případě ještě jednu funkci – znepokojovat. Protože jen to, co bude zpochybněno a dekonstruováno, může být znovu definované a pochopené.
Narušitelé hranic
GHMP, Městská knihovna, Mariánské náměstí, Praha 1, autor výstavy Pavel Liška, kurátorka Olga Malá. Výstava trvá do 10. ledna 2010.
Hodnocení MF DNES: 80 %
