Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt

Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt | foto: Archiv ministerstva kultury

KOMENTÁŘ: Schovávaná v Národní galerii. Fajt by měl více a lépe mluvit

  • 3
Významná kulturní instituce možná úplně zbytečně vletěla do dalších turbulencí. Její ředitel Jiří Fajt mohl být nadějí na bezpečnější kurs, ale zatím dělá vše pro to, aby bouřek neubývalo.

Ach, bylo by to nádherné, kdyby se o pražské Národní galerii (NG) dalo psát jen v souvislosti s jejími výstavami, případně akvizicemi nových děl. Prostě kdyby se jedna z největších kulturních institucí v zemi věnovala tomu, k čemu je uzpůsobená.

Jenže to nejde. Z galerie chodí znepokojivé zprávy a nějak to nejde zastavit. Instituci chybí mnohé, peníze nevyjímaje, ale v první řadě je to nějaký pevný koncept, podle kterého by se „jelo“.

Nečekaná odvolání

Letos v červenci nastoupil nový generální ředitel Jiří Fajt, a z vůle ministerské tak bylo ukončeno více než rok dlouhé bezvládí, během kterého fungovala galerie v jakémsi udržovacím režimu. S lehkým optimismem jsem tehdy psal o tom, že by to pro ni mohla být naděje na restart.

Povinných sto dnů hájení dávno uběhlo, takže se na dosavadní působení nového šéfa můžeme podívat kriticky.

Prvním výraznějším zářezem byly personální změny. Nejdříve v září do Národní galerie nastoupil na nově vytvořený post šéfkurátora Adam Budak. Polský kunsthistorik působil v Hirshhornově muzeu ve Washingtonu nebo na Benátském bienále. To je v pořádku.

Počátkem prosince Fajt odvolal z funkcí tři z pěti ředitelů Sbírek Národní galerie.
To je dejme tomu součástí změn, o kterých ředitel mluvil, když nastupoval. Chce z Národní galerie udělat otevřenější a atraktivnější instituci, což se neobejde „bez vytvoření silného, koncepčně orientovaného týmu spolupracovníků“.

Jenže zaprvé je to k Heleně Musilové, Vítu Vlnasovi a Šárce Leubnerové, dlouholetým a zkušeným oporám pražské instituce, lidsky nehezké. Něco jiného by bylo vypsat na tři pozice regulérní výběrová řízení. Odvolání bez udání důvodu je spíš sicilské než manažerské řešení.

Zadruhé není jisté, jestli místa ředitelů sbírek budou obsazena někým jiným, nebo zrušena. „Odborová organizace byla vedením Národní galerie požádána, aby projednala návrh, kterým bez náhrady ruší všechny neobsazené odborné pozice kurátorů NG,“ napsala trojice ředitelů ve společném prohlášení. Odbory podle nich návrh neschválily, ale další záměry Jiřího Fajta nejsou známé.

Za třetí o svém záměru generální ředitel předem neinformoval Ministerstvo kultury. To je poněkud nestandardní. Ne že by ministerstvo bylo nějakým garantem dobra, ale jednou je to zřizovatel a šéf Národní galerie je mu nějakým způsobem odpovědný. Žádné samoděržaví by v takové instituci fungovat nemělo.

Třetím a mediálně nejvděčnějším milníkem Fajtova půlročního působení v čele instituce je aktuální „kauza“ sponzorských smluv. Tedy, skutečně nevíme, zda se generální ředitel chtěl osobně přiživit na penězích od Komerční banky určených mimo jiné na výstavu světoznámého malíře Oskara Kokoschky.

Návrh sponzorské smlouvy, o kterém MF DNES psala a který měl „odklonit“ 1,3 milionu z poskytnutých peněz na ředitelské odměny, odmítla banka z pochopitelných důvodů komentovat. Bohužel jeho pravost nepopřel, a tedy stín podezření nerozptýlil ani sám Fajt.

Je to ostatně problém s komunikací navenek, který se oběma spornými momenty vine jako červená nit. Důkazy, že se generální ředitel dopustil něčeho nezákonného nebo prostě jen zásadně zlého, nejsou. Jenže když jste v čele významné instituce, vydáváte prohlášení a nejste ochotní o nich dále diskutovat, musíte počítat s tím, že minimálně v očích spíše nedůvěřivých budete za špatného. Tak se buduje otevřená a atraktivní instituce?

Chybí systémové řešení

Jiří Fajt je v tuto chvíli generálním ředitelem státní příspěvkové organizace a jako takový bere plat, který mu určí ministr kultury. Dá se pochopit, že by si rád přilepšil, taková věc se však musí vyřešit systémově.

Stále více se kloním k myšlence, že by Národní galerie a podobně možná i Národní divadlo a další kulturní instituce (spolu)financované státem měly změnit svůj status. Jistá forma veřejnoprávnosti podobná České televizi a existence alespoň trochu nezávislé rady by dala NG větší prostor pro kreativitu. Vymanila by bytí a nebytí jejího šéfa z možných rozmarů ministrů kultury, kteří si s galerií posledních pár let pohrávali jako s drakem ve větru.

Hlavně musí vzniknout pevný rámec toho, jak má galerie fungovat. Na co přispívá stát a co se financuje sponzorskými dary nebo třeba ze vstupného. Nejvíce by jí prospělo, kdyby nebyla dvanáct let Knížákova, pak Röselova, pak ničí a teď na kdoví jak dlouho Fajtova, ale aby měla dlouhodobou strategii a cíle, které se nebudou měnit podle míry excentričnosti těch, kteří se budou střídat v jejím vedení.

Jiří Fajt k tomu mohl nakročit. Tedy buďme féroví, ještě stále může. Zatím balancuje na hraně a bylo by vhodné, aby se vychýlil směrem od propasti.
Nejsem povolán k tomu, abych generálnímu řediteli Národní galerie radil. Ale pokud bych to udělat měl, nechť si prosím přestane hrát na schovávanou.