Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Atentát na Maškarním plese. Autor zraněním podlehl

  17:55aktualizováno  17:55
Série operních pohrom, kterou produkuje současné Národní divadlo, je vskutku ojedinělá. Zařadila se do ní i nová inscenace Verdiho Maškarního plesu. Vyznačuje se bezradnou režií a nepochopením toho, co obnášejí jednotlivé pěvecké party.

Michele Kalmandy jako Renato a Veronika Dzhioeva jako Amélie ve Verdiho opeře Maškarní ples | foto: Patrik Borecký

Maškarní ples zpracovává historickou událost ze švédských dějin, zavraždění krále Gustava III. během maškarního plesu ve Stockholmu roku 1792. Verdi musel nakonec kvůli cenzuře děj přeložit do Ameriky, ale v současnosti se opera běžně uvádí v původně zamýšlené podobě.

Jak už to u Verdiho bývá, historické reálie jsou pro něj spíš kulisou, do níž zasazuje příběhy lásky a žárlivosti. Král tedy padá mrtev ne kvůli politice, nýbrž kvůli tajné lásce k choti svého nejlepšího přítele.

Giuseppe Verdi: Maškarní ples

Režie: Dominik Beneš

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Národní divadlo, premiéra 5. října 2017

Hodnocení­: 30%

Režisér Dominik Beneš v rozhovoru pro časopis Národního divadla rozvíjí dlouhé myšlenkové předivo o králi milujícím umění, o hrdinech, kteří si v inscenaci skrze divadelní atributy mají „uvědomit svou podstatu“. Je to ale především divák, který by si měl uvědomit, že si hrdinové něco uvědomují. A z režisérových složitých představ se k němu nepřenáší nic. Člověk vnímá jen jakési útržky v podobě divadelních a varietních prvků, zasazených do uniformního sterilního prostoru vzdáleně připomínajícího zámecký sál.

Stolky z hereckých šaten, cylindry nebo křídla na zádech věštkyně Ulriky, která králi prorokuje smrt, to vše nedává smysl, drama se tím nijak neposiluje, naopak všechny „výkřiky do tmy“ působí rušivě, protože jim chybí souvislá myšlenka. Není jasné, proč seshora visí večerní róby a fraky, proč se spiknutí proti králi domlouvá na posteli, kterou pak navíc s neodolatelnou úsměvností (co s ní, že) prostě odnesou zřízenci, aby mohl nastat ples.

Uvědomit si, že si hrdinové něco uvědomují nejde také proto, že Beneš, ač vystudovaný operní režisér (anebo právě proto?), nechává pěvce dělat ta nejzprofanovanější gesta, od rozpínání a spínání rukou, chytání se za hlavu, poklekání až po onen tradičně humorný operní moment, kdy hrdina vypne prostřelenou či probodnutou hruď a odzpívá poslední árii. Co dělat, aby to směšné nebylo, o tom by měl režisér přemýšlet především, nikoli o vztahu Gustava III. k umění - tím se ostatně Verdi v opeře vůbec nezabývá.

Verdi jako flašinet

Ještě s větším podivem je, jak může Národní divadlo zařadit do repertoáru náročnou Verdiho operu, když ji nedokáže obsadit ani na průměrné úrovni. Sopranistka Veronika Dzhioeva sice má v hrdle hutný materiál, který jí před časem pomohl v Čajkovského Jolantě, ale zpívat Verdiho, to je jemná práce, vyžadující hlasy průrazné jako laser, s vycizelovanou technikou, jinak vše skončí v lepším případě u prázdného hulákání. A také Dzhioeva roli Amélie zpívá z plných plic, ale násilím, bez jakékoli ladnosti, zvukové vyrovnanosti, bez kultivovaného legata a dynamiky.

Fotogalerie

Maďarský barytonista Michele Kalmandy coby její žárlivý manžel Renato duje na plný plyn, ale je to jednotvárné „troubení“, nikoli výrazově odstíněný zpěv. Další aktéry zase není téměř slyšet. Veronika Hajnová jako tajemná věštkyně Ulrika není schopna zpívat v hlubší poloze, která je pro tuto postavu zásadní - má být přece démonická, strašidelná. Pěvkyně uváděná v programu jako mezzosopranistka ale tóny jen naznačuje, jejímu hlasu chybí nosný sonorní zvuk i barva. Pak je tu mladičké páže Oskar, jehož veselost a bezstarostnost Verdi charakterizoval lehkým koloraturním sopránem. Ten by měl doslova zářit. Hlas Marie Fajtové je ale šedý, plochý a unavený, jeho zvuk jakoby se vstřebával sám do sebe a zůstával na jevišti, místo aby letěl do hlediště.

Ještě nejpřijatelnější výkon podal tenorista Michal Lehotský jako král Gustav. Hlas mu zněl, zpočátku i celkem přirozeně, ale ke konci mu zjevně docházely síly, takže nakonec skončil u násilného tvoření tónů.

Nastudovat Verdiho obnáší mimo jiné vyvarovat se toho, aby zněl jako jednotvárný flašinet. Pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka právě takhle působí. I orchestr, jakkoli především doprovází, má své okamžiky, do nichž by se měl člověk zaposlouchat, ale při premiéře všechny melodie jen tak prolítly kolem uší, nerozvinuté, jen tak nedbale „načrtnuté“ a celá produkce jela kupředu stylem „raz dva, raz dva“. A to je pro Verdiho poslední rána.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Odhalení poštovní známky k půl století s Cimrmanem
VIDEO: Základy filatelie se otřásly. Je tu druhá známka s Cimrmanem

K padesátému výročí uvedení první cimrmanovské hry Akt přichystal soubor okolo Zdeňka Svěráka společně s Českou poštou novou Cimrmanovu známku. Na vzniku se...  celý článek

Ze zkoušek ústeckého kusu Život je krásnej
RECENZE: Život je krásnej. I přes ty problémy s početím či odpor k sexu

Krásní lidé žijí krásné životy. Někdy se jim ale stane, že ten pocit nemají. Tak uvádí ústecké Činoherní studio svou nejnovější premiéru, kterou je autorská...  celý článek

Martin Zounar během zkoušek nového nastudování Krysaře, ještě bez kostýmů
Zounar: Seriál Sousedé dehonestuje hereckou profesi, výsledek je otřesný

Když před několika lety Martin Zounar naskočil do muzikálu Děti ráje, mnohé fanoušky tím překvapil. Populární herec byl spíš než zpěvem známý coby šikovný...  celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.