Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Atentát na Maškarním plese. Autor zraněním podlehl

  17:55aktualizováno  17:55
Série operních pohrom, kterou produkuje současné Národní divadlo, je vskutku ojedinělá. Zařadila se do ní i nová inscenace Verdiho Maškarního plesu. Vyznačuje se bezradnou režií a nepochopením toho, co obnášejí jednotlivé pěvecké party.

Michele Kalmandy jako Renato a Veronika Dzhioeva jako Amélie ve Verdiho opeře Maškarní ples | foto: Patrik Borecký

Maškarní ples zpracovává historickou událost ze švédských dějin, zavraždění krále Gustava III. během maškarního plesu ve Stockholmu roku 1792. Verdi musel nakonec kvůli cenzuře děj přeložit do Ameriky, ale v současnosti se opera běžně uvádí v původně zamýšlené podobě.

Jak už to u Verdiho bývá, historické reálie jsou pro něj spíš kulisou, do níž zasazuje příběhy lásky a žárlivosti. Král tedy padá mrtev ne kvůli politice, nýbrž kvůli tajné lásce k choti svého nejlepšího přítele.

Giuseppe Verdi: Maškarní ples

Režie: Dominik Beneš

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Národní divadlo, premiéra 5. října 2017

Hodnocení­: 30 %

Režisér Dominik Beneš v rozhovoru pro časopis Národního divadla rozvíjí dlouhé myšlenkové předivo o králi milujícím umění, o hrdinech, kteří si v inscenaci skrze divadelní atributy mají „uvědomit svou podstatu“. Je to ale především divák, který by si měl uvědomit, že si hrdinové něco uvědomují. A z režisérových složitých představ se k němu nepřenáší nic. Člověk vnímá jen jakési útržky v podobě divadelních a varietních prvků, zasazených do uniformního sterilního prostoru vzdáleně připomínajícího zámecký sál.

Stolky z hereckých šaten, cylindry nebo křídla na zádech věštkyně Ulriky, která králi prorokuje smrt, to vše nedává smysl, drama se tím nijak neposiluje, naopak všechny „výkřiky do tmy“ působí rušivě, protože jim chybí souvislá myšlenka. Není jasné, proč seshora visí večerní róby a fraky, proč se spiknutí proti králi domlouvá na posteli, kterou pak navíc s neodolatelnou úsměvností (co s ní, že) prostě odnesou zřízenci, aby mohl nastat ples.

Uvědomit si, že si hrdinové něco uvědomují nejde také proto, že Beneš, ač vystudovaný operní režisér (anebo právě proto?), nechává pěvce dělat ta nejzprofanovanější gesta, od rozpínání a spínání rukou, chytání se za hlavu, poklekání až po onen tradičně humorný operní moment, kdy hrdina vypne prostřelenou či probodnutou hruď a odzpívá poslední árii. Co dělat, aby to směšné nebylo, o tom by měl režisér přemýšlet především, nikoli o vztahu Gustava III. k umění - tím se ostatně Verdi v opeře vůbec nezabývá.

Verdi jako flašinet

Ještě s větším podivem je, jak může Národní divadlo zařadit do repertoáru náročnou Verdiho operu, když ji nedokáže obsadit ani na průměrné úrovni. Sopranistka Veronika Dzhioeva sice má v hrdle hutný materiál, který jí před časem pomohl v Čajkovského Jolantě, ale zpívat Verdiho, to je jemná práce, vyžadující hlasy průrazné jako laser, s vycizelovanou technikou, jinak vše skončí v lepším případě u prázdného hulákání. A také Dzhioeva roli Amélie zpívá z plných plic, ale násilím, bez jakékoli ladnosti, zvukové vyrovnanosti, bez kultivovaného legata a dynamiky.

Fotogalerie

Maďarský barytonista Michele Kalmandy coby její žárlivý manžel Renato duje na plný plyn, ale je to jednotvárné „troubení“, nikoli výrazově odstíněný zpěv. Další aktéry zase není téměř slyšet. Veronika Hajnová jako tajemná věštkyně Ulrika není schopna zpívat v hlubší poloze, která je pro tuto postavu zásadní - má být přece démonická, strašidelná. Pěvkyně uváděná v programu jako mezzosopranistka ale tóny jen naznačuje, jejímu hlasu chybí nosný sonorní zvuk i barva. Pak je tu mladičké páže Oskar, jehož veselost a bezstarostnost Verdi charakterizoval lehkým koloraturním sopránem. Ten by měl doslova zářit. Hlas Marie Fajtové je ale šedý, plochý a unavený, jeho zvuk jakoby se vstřebával sám do sebe a zůstával na jevišti, místo aby letěl do hlediště.

Ještě nejpřijatelnější výkon podal tenorista Michal Lehotský jako král Gustav. Hlas mu zněl, zpočátku i celkem přirozeně, ale ke konci mu zjevně docházely síly, takže nakonec skončil u násilného tvoření tónů.

Nastudovat Verdiho obnáší mimo jiné vyvarovat se toho, aby zněl jako jednotvárný flašinet. Pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka právě takhle působí. I orchestr, jakkoli především doprovází, má své okamžiky, do nichž by se měl člověk zaposlouchat, ale při premiéře všechny melodie jen tak prolítly kolem uší, nerozvinuté, jen tak nedbale „načrtnuté“ a celá produkce jela kupředu stylem „raz dva, raz dva“. A to je pro Verdiho poslední rána.




Nejčtenější

PRVNÍ DOJMY: Opravdu dost dobrý díl Star Wars. Až na těch pět konců

Daisy Ridley ve Star Wars: Poslední z Jediů

Konečně dobrá zpráva ze světa Star Wars: osmá epizoda nazvaná Poslední z Jediů, která vejde do kin ve čtvrtek, je lepší...

Carrie Fisherová v posledním rozhovoru: Leia je vyčerpaná. A je to vidět

Carrie Fisherová v poslední roli. Záběr z filmu Star Wars: Poslední z Jediů

Před čtyřiceti lety se stala ikonou, když poprvé hrála princeznu Leiu v Hvězdných válkách. Naposled si roli zopakovala...



Další obvinění Polanského. Policie šetří sexuální obtěžování z roku 1975

Režisér Roman Polanski

Americká policie se zabývá novým obviněním na adresu Romana Polanského. Slavný režisér polského původu podle trestního...

Nastává čas diváckých rekordů. Kdo je favoritem vánoční televize?

Jiří Bartoška jako Pán Bůh, Klára Issová coby Panna Marie a Viktor Vích jako...

Oba nejsledovanější pořady loňského roku se vysílaly na Štědrý večer. Premiérová pohádka Pravý rytíř našla 2,7 milionu...

Pompézní pohřeb v Paříži. Francouzi se rozloučili s Johnnym Hallydayem

Pohřeb rockera Johnnyho Hallydaye v Paříži (9. prosince 2017)

Stovky tisíc Francouzů se v Paříži přišly rozloučit s francouzským rockerem a hercem Johnnym Hallydayem. Umělec...



Další z rubriky

Moliere &. Na Lakomce i celé velké francouzské století láká mladé komiks

Ilustrace k Moliérovu Lakomci, které pro svou knihu vytvořila Renáta Fučíková

Vypravme se společně do Francie – do jejího velkého století. Tímto krátkým zvoláním začíná pečivě vyvedená kniha...

Don Hrabal. Spisovatel zpívá se sborem koček i s hejnem holubů

Motiv plakátu k opeře Don Hrabal

Dvacet let po své smrti vstupuje spisovatel Bohumil Hrabal na Novou scénu pražského Národního divadla. Je hlavním...

Ďábel, jenž dostal Nobelovu cenu. Kratina si zahraje geniálního fyzika

Vladimír Kratina v hlavní roli inscenace QED (Kvantová elektrodynamika)

QED (Kvantová elektrodynamika). Tento nezvyklý název nese pondělní premiéra pražského Činoherního klubu, ve které se v...



Najdete na iDNES.cz