Národní divadlo hraje Borkmana s prošlou záruční lhůtou

- Vrcholná dramatika "největšího Nora" Henrika Ibsena se - viděno dnešníma očima - zmítá mezi naftalínem páchnoucí starožitností a naprostou moderností. To, co se může zdát v Ibsenovi staré, jsou vedle některých postupů dramatické techniky především soudobé společenské podmínky vpletené do osudů jeho hrdinů. Ty se pak mohou jevit jako podstatná příčina jejich tragédie. Moderní je naopak Ibsenův existenciální pohled na člověka, zlý humor, s nímž nahlíží naše slabosti a ubohosti, postižení sociální i morální viny, citové nedostatečnosti a hlouposti jako příčin lidských proher.
Nad všemi tématy předposlední Ibsenovy hry John Gabriel Borkman, kterou uvádí pražské Národní divadlo, vládne chlad. Ten je součástí tématu zločinně kalkulujícího mozku, chladné citové zpronevěry, sychravé sobecké víry postav ve vlastní obrodu a záchranu ztracené cti, mrazivé neschopnosti podlomených hrdinů vidět za špičku svého nosu. Ledový chlad přírody, který sevře Borkmanovo srdce v závěru dramatu, je už jen nelaskavou ironickou metaforou "velikosti" našich životů a snažení. Má-li John Gabriel Borkman jakousi katarzi, pak negativně právě v zjištění, že štěstí lidského života v účelovém chladu a kalkulu spočívat nemůže.
Činohra Národního divadla sotva mohla v Ibsenově dramatice volit hru aktuálnější. Mimo jiné třeba i tím, jak Ibsen zrcadlí zrůdné pronikání nemravné podnikatelské morálky do těch nejosobnějších vztahů nebo pikantními detaily sto let starého tunelování. Modernost Ibsenovy hry je ovšem patrná spíše v záměrech než v její jevištní realizaci.
Režisér Ĺubomír Vajdička, jehož skutečně hluboké inspirace jsou přesvědčivě dokumentovány v programu, kráčí sice s Ibsenem ruku v ruce, ale na cestu k dnešnímu divákovi mu nesvítí. Autorův text nechá plynout v pravděpodobných aranžmá, dialog střídá dialog. Přidat hlas, ubrat hlas, při vrcholné emoci prolétne vzduchem kabelka, podlomí se nohy. Vybraná místa něžně podmalovává hudba, aby v samém závěru zazněla mohutným úderem smyčců, emocionálním poselstvím inscenace.
Takovéto výrazové prostředky ovšem jen podtrhují to, co na Ibsenovi zestárlo. Realistickou těžkopádnost, motivační popisnou důkladnost, symboliku držící se první významové roviny. Ibsenovu velikost je dnes nutné z jeho díla vyloupnout, dobrat se jí jevištními prostředky, které poukáží na existenciální hloubku i paradoxnost autorových postřehů, často zahalených do dobové divadelní konvence. Na cestu skutečného vyjevování lidské psychologie ovšem režie vědomě rezignuje.
Na scéně Stavovského divadla přitom stojí dnešní esa naší první scény: Alois Švehlík, Věra Galatíková, Iva Janžurová. Jenže všichni hrají vlastně stejně, text přeříkávají způsobem, jako by šlo o veřejné aranžované čtení autorovy hry. Skutečné budování a strukturování role i jejího smyslu se ztrácí. V Johnu Gabrielu Borkmanovi tak na jevišti Národního divadla nepřichází jeden z největších světových dramatiků, ale divadelní zboží s prošlou záruční lhůtou.

Národní divadlo Praha - Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman. Překlad František Fröhlich, verze pro ND Miloslav Klíma a Ĺubomír Vajdička, režie Ĺubomír Vajdička j. h., scéna Josef Ciller j. h., kostýmy Milan Čorba j. h., hudba Peter Mankovecký, dramaturgie Miloslav Klíma. Premiéra 3. prosince ve Stavovském divadle.