RECENZE: Spisovatel Hrabal křepčí na jevišti. Jinak je ale tuctový

Pražské Národní divadlo se rozhodlo vzdát poctu spisovateli Bohumilu Hrabalovi operní novinkou Don Hrabal, kterou uvádí na Nové scéně. Výsledek je ale rozpačitý.

Základní otázka, totiž proč, o čem a pro koho se vlastně hraje, zůstává nezodpovězena. Hrabalovy osudy by jistě vydaly na seriál, skladatel a současně autor libreta Miloš Orson Štědroň se je pokusil vměstnat do díla trvajícího něco přes hodinu. Hrabala obklopil osudovými ženami – matkou, manželkou a víceznačnou Múzou a libreto sestavil z útržků využívajících situace ze spisovatelova života a díla.

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal

50 %

Dirigent: Jan Chalupecký

Režie: Linda Keprtová

Nová scéna, Národní divadlo Praha, 3. ledna 2018

Měla to být nejspíš rozvolněná fantazie na celý Hrabalův život, ale jako východisko je to velký problém. Kdo se v hrabalovské problematice tolik neorientuje, těžko pochopí různé narážky. Ovšemže pochopí, že hrdina řeší vztah k matce (Lenka Šmídová), že má manželku (Jana Sýkorová), která mu intelektem není rovna a jako stárnoucí důchodkyně mu dělá peklo, a že bokem naslouchá nějakým těm múzám (Yukiko Kinjo). Tahle šablona by se ale hodila na spoustu tvůrců a určitě není zajímavá ani pro znalce Hrabalova díla.

Vtipná hudba

Čím byl zrovna Hrabalův příběh tak netuctový nebo i kontroverzní? Čím může zaujmout dnešního diváka, ať už je odborník na Hrabala či nikoli? V opeře sice padne letmá zmínka, že spisovatel v jisté fázi života uvízl v pasti nastražené totalitním režimem, ale i tenhle dramaticky silný moment je rychle opuštěn a letí se dál. Až k těm nezbytným holubům a kočkám, jež na závěr, než spisovatel „skočí“ z nemocničního okna, slovy „vrkú“ a „mňau“ znázorňuje ženský sbor. Barytonista Roman Janál titulní postavu úctyhodně rozhýbal, na jevišti křepčí a tančí jako estrádní umělec, ale Hrabal z toho vychází jako povrchní komická figurka, rozhodně ne jako komplikovaná bytost.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nejvíce utkví v paměti Štědroňova hudba, která deklamační styl prokládá vtipně zpracovanými tanečními rytmy, náznaky folklóru a dokonce i dechovky, to když komentuje poněkud jednoduchou povahu Pipsi, neboli paní Hrabalové. Nicméně hudba mluví sama za sebe, nikoli ve vazbě s dramatem. Režisérka Linda Keprtová se pokusila děj ozřejmit pomocí symbolických obrazů, ale i ony nakonec jen prošumí, aniž by vyvolaly silný účinek.

Dramaturgie divadla možná měla s autorem jeho nápad více probrat. Aby nedošlo k tomu, že inscenace chce vypovědět o Hrabalovi co nejvíc – a v důsledku neříká nic.