Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Napsat dobrou knížku pro děti není jen tak, svědčí o tom i pokusy českých autorů

  • 5
Čtyři české autorky mladší generace píší pro děti. Chtějí zaujmout fantazií, dobrodružstvím i domácími mazlíčky. Výsledek je někdy rozpačitý. Nejlépe si vede Markéta Pilátová v příběhu o malé Japonce Kiko.

Psát knížky pro děti je dne v Česku už skoro móda, výsledky jsou však všelijaké. Potvrzují to čtyři nedávno vydané tituly současných autorek. Všem je kolem třiceti. Je to příznačné?

Dá se v knihách Barbary Nesvadbové (1975), Magdalény Platzové (1972), Jany Šrámkové (1982) a Markéty Pilátové (1973) hledat otisk jejich ženství, přirozená touha porodit a vychovat dítě? Anebo knížky pro děti spíš odkazují k obecné infantilizaci společnosti a kultury? Nebo je v tom jen chuť odskočit si na nevázanější pole? Jenže tady je možná kámen úrazu: dítě není laciný čtenář, u špatně napsaného příběhu se začne rychle ošívat.

Českým dětem

Dětská literatura je po horečce s Harrym Potterem takříkajíc "ve fóru". Láká celebrity z nejrůznějších oborů – od Madonny až po britskou vévodkyni Sarah Fergusonovou. V českých končinách napsala knížku pro děti písničkářka Radůza i někdejší filmová princezna Marka Míková, tuzemské bestsellerové žebříčky však v současnosti vedou muži – a navíc z jedné rodiny. Zatímco Zdeněk Svěrák se tvorbě pro děti věnuje dlouhodobě, syn Jan nyní zazářil knížkou podle filmu Kuky se vrací. (aho)

Platzová, Šrámková a Pilátová vtahují do svých próz přeludy a snění: tajná vrátka, která otevírají nové světy, dobrodružnou cestu za sebepoznáním, nebo starý zámek, kde se prohánějí smutní duchové. Nesvadbová zvolila jiný klíč: přátelství dcerky s domácí zvířenou vykreslila realistickými tahy.

Fantazie za každou cenu

Jenže realismus v literatuře pro děti moc nefunguje. Respektive nefunguje tam, kde nemá autorka o čem vyprávět. Nesvadbové příběhy-nepříběhy, naskládané pod titul Garpíškoviny, mají za téma vztahovou trojčlenku pes-kočka-dítě – a vystačí si s ní na sto dvaceti stránkách.

Problematický je však i opačný postup: fantazírování za každou cenu. Drobná próza Magdalény Platzové nazvaná Toník a jeskyně snů posbírala pohádkové motivy od Boženy Němcové přes J. M. Barrieho nebo Lewise Carrolla k Jiřímu Trnkovi a navěsila je na tradiční příběh zrání. Malý Toník se na prázdninách ve Versailles propadne časem na přelom 17. a 18. století, na dvůr krále Slunce, a začne objevovat svět kolem sebe. Pozná strach, tajemství i lásku, a především vratkost hranice mezi realitou a zdáním. To je vděčné a mnohokrát zpracované téma, a nejen literatury pro děti. Jenže Platzová k němu za sebe moc nového nepřidala: její knížka je spíš ukázkou, co všechno autorka přečetla.

Díky za Filemona a Kiko

To Jana Šrámková měla v próze Putování žabáka Filemona originální nápad: plyšák opustí jednoho dne svou majitelku a vydá se na cestu za domnělým domovem. Putuje do Rtyně v Podkrkonoší, kde má sídlo První plyšová, s. r. o., jak stojí na jeho výrobní cedulce. A nejde sám, společnost mu dělají dvě miniaturní ovce: Peřinka a Bimbalka.

Jenže ani Šrámková, loňská laureátka Ceny Jiřího Ortena, nedokázala látku ve své próze plně zužitkovat: osou příběhu je sice dobrodružná cesta, která vede po trati, lesem, potokem i silnicí, ale autorčiným hlavním nástrojem zůstal popis. Obrazy tu vadnou pod tíhou zbytných slov. Finále je však útěšné: Filemon dá před mechanickým objetím továrny přednost laskavému náručí své malé majitelky.

Jana Šrámková, držitelka ceny Jiřího Ortena, 2009

Jana Šrámková, držitelka ceny Jiřího Ortena, 2009

Spisovatelka Markéta Pilátová

Spisovatelka Markéta Pilátová

Knížka Markéty Pilátové Kiko a tajemství papírového motýla je ze všech čtyř titulů nejpovedenější. Autorka jednak zvládá řemeslo, jednak má nápady a dokáže je šikovně rozepsat. Hrdinů má její příběh hned několik: titulní japonskou holčičku Kiko a její papírové skládačky origami, kroměřížský zámek se starobylou knihovnou, generaci nešťastně zakletých duchů – a v neposlední řadě samu řeč.

Výsledkem je příběh, v němž střídavě znějí tóny dobrodružné, magickorealistické, hororové i milostné. Kiko se podaří kletbu zlomit, najít přátelství, naučit se česky, a k tomu se, podobně jako Toník u Magdalény Platzové, dozví něco o blahodárnosti lidského snění.

A nejsou to jenom sny, které hrají ve jmenovaných titulech důležitou roli. Důležité jsou rovněž ilustrace. Alžbětě Skálové a Danielu Michalíkovi se podařilo přidat Filemonovi, respektive Kiko nový rozměr.

HODNOCENÍ
Garpíškoviny 20 %
Toník a jeskyně snů 40 %
Putování žabáka Filemona 60 %
Kiko a tajemství 80 %