Skupina dlouholetých přátel si zpestří společnou večeři návrhem, že všichni dají na stůl své telefony a každý příchozí hovor, zprávu či fotografii budou sdílet společně – vždyť před sebou už dávno nemají co skrývat. Jenže se brzy ukáže, jak málo o sobě vědí, a z kratochvíle se postupně stane psychothriller.
Respektive mohl a měl by se stát. Jenže odkaz hořce plnokrevných komedií po italsku nahrazuje Genovese spíše francouzskou apartností salonní konverzace; sice v rychlém tempu slovních přestřelek, leč s melodramatickým nádechem vykonstruované modelové situace.
Navíc zamrzí, že z jedinečného klubka se odvíjejí vesměs banální nitky včetně módního přiznání sexuální orientace, tajných milenek, návštěv psychiatra, plastického chirurga nebo domova důchodců pro tchyni. Hysterie uvnitř komunity se sice stupňuje, ale adresátova pozornost naopak opadá, protože skutečně originální zlom nepřichází – s výjimkou závěrečné pointy, která však celý předchozí děj zase dost uměle zpochybňuje.
Ochrana soukromí v době moderních technologií je nesporně tématem, které zabírá, Naprostí cizinci jej však zabalili do morálního kázání bez osvobozujícího smíchu.
Protože více než kdokoli z herecky vyrovnaných aktérů jedné hyperkorektní sešlosti klame film sám: o komedii nejde ani náhodou.
