Shakespearovy Sonety v přetlumočení Martina Hilského se buď stanou normotvorným vzorem, jak nadále vydávat díla základního kánonu světové literatury - a nebo zůstanou krátkým, sladkým snem, probuzení z něhož do české knižní reality bude hořké. Obsahují vše, čeho si nejnáročnější duše může zažádat. Na každé dvojstraně zrcadlově anglický a český text sonetu. Pod anglickým textem anglické přetlumočení nebo objasnění obtížnějších výrazů. Pod českým textem český výklad intertextuálních vztahů v rámci doby, Shakespearova díla i samé knihy sonetů - ale také vysvětlení důvodů, které vedly k tomu či jinému překladatelskému řešení. Před 154 takovýmito dvojstranami obšírná studie. Za nimi rejstřík sonetů podle anglického i českého incipitu a seznam "sonetologické" literatury a dosavadních českých překladů.
Profesor Martin Hilský je původcem všech složek knihy, jádrem svazku nicméně zůstává sám překlad Sonetů. Několik českých generací vyrůstalo a učilo se rozumět poezii na překladu Jana Vladislava (poprvé vyšel roku 1955); "koňský sonet" se v jeho překladu stal díky Šlitrovi a Matuškovi dokonce hitem. Úroda překladů z posledního desetiletí, mezi nimi překlad známého milovníka knih Miroslava Macka, neměla čas zapustit kořeny a po Hilském už ani nezapustí: epocha Vladislavova skončila až nyní.
Vladislavův překlad se tím nestal náhle "špatným". Ve srovnání s Hilským je zejména daleko věrnější. Jeden příklad: Poslání 42. sonetu "But here's the joy: my friend and I are one / Sweet flatt'ry! Then she loves but me alone!" Vladislav poctivě převedl "Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme! / Sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne!", kdežto Hilský parafrázuje, ba volně tvoří na motivy: "Vždyť já jsem on, a proto raduji se: / milují mne, když spolu milují se." Ovšem - Hilský je díky zrcadlovosti vydání v daleko výhodnější situaci: může si takovéto volnosti dovolit, přidávaje výzvu čtenářům, ať si srovnáním originálu s překladem vytvoří svůj vlastní, "třetí" text.
Po Hilském se nicméně Vladislavův překlad začal jevit jako jednostranný - uhlazený, decentní, "petrarkovský". Hilský totiž odhaluje Shakespeara sarkastického, dryáčnického a nekonečně milujícího sexuální dvojsmysly. O sonetech 135. a 136., které u Vladislava neviňoučce hovoří o "přání", Hilský prozrazuje, jaký ohňostroj lascivních hříček rozehrávají se slůvkem "will", jež mohlo znamenat Williama, chtíč, budoucí čas, penis i vaginu - a za pomoci trojice "Vilda, Vilík, také Bill", který "k službám tu stojí", navozuje adekvátně vilnou atmosféru. Hilský jakoby přebíral po Shakespearovi štafetu a vymýšlí hříčky nové: 20. sonet s námětem androgynské oboupohlavní krásy je přeložen se střídáním mužských (jednoslabičných) a ženských (dvouslabičných) rýmů...
Další Hilského zásluhou je vědomí o Shakespearově neustálém odkazování na dobově oblíbenou literaturu. Platónovo Symposion a Ovidiovy Proměny jsou v první části souboru, věnované mladému příteli, Hilským nejen citovány bezmála pod každým druhým sonetem, ale i brány v potaz při překladu: úvod 53. sonetu obsahuje klíčové platónské pojmy "podstata" (=idea) a "stín", a ty Hilský (na rozdíl od Vladislava) náležitě akcentuje. Krátce - Sonety v Hilského překladu a výkladu by měly být povinnou četbou pro překladatele, ale i pro mladé adepty básnictví: aby si uvědomili, že skutečná, mistrovská a tradicí poučená poezie se liší od toho, co se za ni pokládá dnes - od pár výkřiků a výlevů poházených libovolně, prý "spontánně" vedle sebe - jako vybroušený diamant od ostravské haldy. Byť uhlík je obojí.
William Shakespeare: The Sonnets - Sonety. Přeložil, poznámkami opatřil a úvodní studii napsal Martin Hilský. TORST, Praha 1997
31. října 1998
