Náměstíčko je seriálek o spálené zemičce

  • 24
Jen s mírou má svět naději. Pro seriál, zdá se, to neplatí. Za cizácké akční honičky s veletoky krve - i tak se může jevit třeba dravé řemeslo cyklu 24 hodin - přišla malá česká pomsta, zcela opačná krajnost jménem Náměstíčko.

Po prvním dílu se vyjasnilo. Proč Náměstíčko, a ne Náměstí? I dětičky přece mají Večerníček, Rákosníčka, Kostičky, a ne Kosti. Doba si žádá hladit dušičky a těšit srdíčka.

A proč podtitul Maloměstské humoresky? Je přesný - a přesně tak povadle konejšivý jako věčné návraty České televize k neškodným historkám ze života ve stylu Bakalářů.

V Náměstíčku se svět smrskává na domácký záhumenek. Lidičkové tu prožívají své starůstky a radůstky, snovají intričky a žertíčky. Jako by Kavčí hory diváky žádaly: Vezměte si bačkůrky, kafíčko, na talířek jednohubečky a otočte lístečky v kalendáříčku o třicet let dozadu.

Od velikášských agentů zachraňujících svět zpátky do malé domácké nory, kam jen trošku fouká ze strnišť umrněného českého kapitalismu.

Náměstíčko zapadá do seriálové školy ČT. Nestrhne, neurazí. Staví více na dialogu než na příběhu, více na figurkách než charakterech, jako by stačilo, že herci mají známé tváře a mluví česky.

Jen po vzoru dramatičtějšího Místa nahoře i ospalé Nemocnice na kraji města po dvaceti letech tlačí ještě víc na takzvanou společenskokritickou pilu, což však z uzavřených epizod trčí kostrbatěji než z televizního románu na pokračování.

Je až s podivem, jak mocně začne politická moralita zavánět volebním letákem, narve-li se do okresní povídky. Úvodní Veselé Velikonoce nastolily existenční potíže osamělé matky s dcerou (zdalipak bude podobná hrdinka v Pojišťovně štěstí na Nově statečnější?) a pláč učitelek z mateřské školy, jež prý "vždy musely držet hubu", nad novodobým zmarem, honorací, úplatky.

Mdlý nástup, nevýrazné osůbky: drobnokresba je tak vlídně droboulinká, až z ní nezbude skoro nic.

Lépe se tvůrci i herci cítí uvnitř rodin, třeba ve střetu učitelčina milence s její dcerou, i když muž vyzývající k sexu větou "Mohli bychom si zařádit" působí jako mimozemšťan. Scenárista Jan Míka vše zachraňoval jen svou pověstně nečekanou pointou - výkřikem ženské sebeúcty, tím posledním a nejtrpčím.

Jenže i tak se Náměstíčko zatím zdá komunálnější a méně sršící břitkým vtipem než dřívější Míkovy práce. O ztvárnění nemluvě: druhý díl Nepovedený syn má vyhrocenější start, ale pak o to více prostojů, kdy "staří" i "mladí" sedí, přemýšlejí a lamentují - opět o penězích kazících mravy.

Náměstíčko zkrátka čechrá nálady z lidových hospod, jen přislazené bezpečím rodinného hnízda. Seriálek o údajné spálené zemičce v bakalářském těstíčku.

,