USKROMŇUJÍ SE ELÉVOVÉ I MISTŘI
Řada začínajících autorů se sama vzdává nároků na honorář, aby jejich knihy vůbec vyšly. Podobně se omezují i relativně známí básníci. Na slabé ohodnocení si přednedávnem veřejně postěžoval i spisovatel Jiří Kratochvil, jeden z nejvýraznějších českých prozaiků současnosti. Uvedl, že nakladatelství Atlantis jej honoruje desíti tisíci korunami za knihu, a rozhodl se přejít k Petrovu. Jitka Uhdeová, majitelka Atlantisu, v tuto chvíli nepokládá za potřebné sdělovat přesná čísla, avšak uvádí, že "kladná obchodní bilance je u původní české tvorby, již vydávají, výjimečná". Jinými slovy: ani knihy Jiřího Kratochvila se neprodávají tak dobře, aby mohl dostat vyšší honorář. Za zhruba roční práci si tak vydělá asi jednu průměrnou měsíční mzdu.
NAKLADATELÉ: JE TO NAŠE RIZIKO
Nakladatelé vidí věc jasně: oni na sobě nesou podnikatelské riziko a těžko po nich může někdo chtít, aby prodělávali. Podle systému, obvyklého zde i ve světě, by měl nakladatel autorovi odvádět dohodnutá procenta z pultové ceny prodaných knih. Ta dnes v hrubém průměru činí dvě stě korun a spisovateli běžně přísluší sedm až deset procent. Za knihu, která najde tisíc čtenářů, autor tedy může stržit dvacet tisíc korun. Ale i takové prodejnosti dosáhne jen zlomek beletristických titulů! Petr Sacher zavedl před časem ve svém nakladatelství Hynek edici Neon, v níž vydává mladé autory. "Zahájil jsem s nákladem patnáct set výtisků a autorům jsem se snažil platit malé zálohy. Postupně jsem náklady snížil o polovinu, průměrně prodám tři sta kusů od titulu," líčí. Teď nabízí autorům edice Neon namísto honoráře volné výtisky jejich knih. Sacher je prý zklamán i zájmem o autory, jako jsou Eva Kantůrková či Jaroslav Putík. "Relativně rychle a bez problémů se prodá pět, možná osm set výtisků, pak se odbyt velmi zpomalí, až zastaví." Stále úspěšný je naopak vyzývatel Klíma, jehož si koupí zhruba pět tisíc čtenářů. Jenže co je to pět tisíc prodaných knih? Tři čtyři měsíční platy, upozorňuje Viktor Stoilov z Torstu. Ani kniha, která se prodává dobře, jejího autora neuživí. Nicméně podle Stoilova je to zcela normální. "I v zahraničí si literaturou vydělává hrstka spisovatelů. Představa profesionálního básníka je směšná." "Je to špatné, ale nedá se nic dělat," glosuje ohodnocení literátů Martin Pluháček z Petrova, jenž vyplácí i autorům prvotin "alespoň symbolický honorář ve výši dvou tří tisíc". A podobně jako Sacher jim dává volné autorské výtisky. Ke Kratochvilovi se vrací slovy: "Myslím, že jeho knih se dá prodat mnohem více, než kolik se dařilo Atlantisu." On jej hodlá platit výrazně lépe - zhruba třicetitisícovou zálohou. Pluháčkova situace je však atypická - je totiž vydavatelem vysoce ziskového autora, nejúspěšnějšího českého beletristy současnosti Michala Viewegha. Jeho posledních dvou knih se dohromady prodalo okolo sta tisíc výtisků. Viewegh za to dostává i ve světě výjimečných osmnáct procent z prodejní ceny knih.
JAK TO VIDÍ AUTOŘI
"Pokud nakladatel nemá zisk nebo je ve ztrátě, tak je od spisovatele svým způsobem nemorální chtít honorář," říká právě Viewegh. Dnes kromě zdejších honorářů pobírá ještě poplatky z prodeje práv do zahraničí - ty činí například v Německu 10 až 15 tisíc marek. Ale za první vydanou knihu dostal před lety čtyři tisíce korun. Na volné noze je i Jáchym Topol, jemuž se daří - jak říká "nic moc". "Kdybych měl v Praze jednu místnost s umývadlem, kde by nikdo neklepal na dveře a netelefonoval, tak bych snad psal rychleji," říká. Míní tím, že ani při velmi dobrém ohlasu svých titulů - román Sestra si koupilo deset tisíc čtenářů - nestačí psát tak rychle, aby se uživil. Nad vodou jej drží prodeje zahraničních práv a autorská čtení v cizině. "Aspoň si za to koupím bundu a džíny," dodává. Iva Pekárková prodá v nakladatelství Maťa dva až tři tisíce výtisků od titulu. "Což na obživu rozhodně není, ale co k tomu dodat," říká autorka, která se rovněž víc spoléhá na zahraniční vydání a v mezičase ještě překládá nenáročné čtivo pro ženy, takzvané harlekýnky. "Zábava to není, ale dokážu udělat čtyřicet padesát stránek denně, a mám tak na cestování." Souhlasí se Stoilovem, že také v zahraničí se uživí pouze literaturou pár hvězd - třeba v Americe učí i velmi dobří autoři na univerzitách, jiní pracují jako redaktoři v nakladatelstvích.
Řada začínajících autorů se sama vzdává nároků na honorář, aby jejich knihy vůbec vyšly. Podobně se omezují i relativně známí básníci. Na slabé ohodnocení si přednedávnem veřejně postěžoval i spisovatel Jiří Kratochvil, jeden z nejvýraznějších českých prozaiků současnosti. Uvedl, že nakladatelství Atlantis jej honoruje desíti tisíci korunami za knihu, a rozhodl se přejít k Petrovu. Jitka Uhdeová, majitelka Atlantisu, v tuto chvíli nepokládá za potřebné sdělovat přesná čísla, avšak uvádí, že "kladná obchodní bilance je u původní české tvorby, již vydávají, výjimečná". Jinými slovy: ani knihy Jiřího Kratochvila se neprodávají tak dobře, aby mohl dostat vyšší honorář. Za zhruba roční práci si tak vydělá asi jednu průměrnou měsíční mzdu.
NAKLADATELÉ: JE TO NAŠE RIZIKO
Nakladatelé vidí věc jasně: oni na sobě nesou podnikatelské riziko a těžko po nich může někdo chtít, aby prodělávali. Podle systému, obvyklého zde i ve světě, by měl nakladatel autorovi odvádět dohodnutá procenta z pultové ceny prodaných knih. Ta dnes v hrubém průměru činí dvě stě korun a spisovateli běžně přísluší sedm až deset procent. Za knihu, která najde tisíc čtenářů, autor tedy může stržit dvacet tisíc korun. Ale i takové prodejnosti dosáhne jen zlomek beletristických titulů! Petr Sacher zavedl před časem ve svém nakladatelství Hynek edici Neon, v níž vydává mladé autory. "Zahájil jsem s nákladem patnáct set výtisků a autorům jsem se snažil platit malé zálohy. Postupně jsem náklady snížil o polovinu, průměrně prodám tři sta kusů od titulu," líčí. Teď nabízí autorům edice Neon namísto honoráře volné výtisky jejich knih. Sacher je prý zklamán i zájmem o autory, jako jsou Eva Kantůrková či Jaroslav Putík. "Relativně rychle a bez problémů se prodá pět, možná osm set výtisků, pak se odbyt velmi zpomalí, až zastaví." Stále úspěšný je naopak vyzývatel Klíma, jehož si koupí zhruba pět tisíc čtenářů. Jenže co je to pět tisíc prodaných knih? Tři čtyři měsíční platy, upozorňuje Viktor Stoilov z Torstu. Ani kniha, která se prodává dobře, jejího autora neuživí. Nicméně podle Stoilova je to zcela normální. "I v zahraničí si literaturou vydělává hrstka spisovatelů. Představa profesionálního básníka je směšná." "Je to špatné, ale nedá se nic dělat," glosuje ohodnocení literátů Martin Pluháček z Petrova, jenž vyplácí i autorům prvotin "alespoň symbolický honorář ve výši dvou tří tisíc". A podobně jako Sacher jim dává volné autorské výtisky. Ke Kratochvilovi se vrací slovy: "Myslím, že jeho knih se dá prodat mnohem více, než kolik se dařilo Atlantisu." On jej hodlá platit výrazně lépe - zhruba třicetitisícovou zálohou. Pluháčkova situace je však atypická - je totiž vydavatelem vysoce ziskového autora, nejúspěšnějšího českého beletristy současnosti Michala Viewegha. Jeho posledních dvou knih se dohromady prodalo okolo sta tisíc výtisků. Viewegh za to dostává i ve světě výjimečných osmnáct procent z prodejní ceny knih.
JAK TO VIDÍ AUTOŘI
"Pokud nakladatel nemá zisk nebo je ve ztrátě, tak je od spisovatele svým způsobem nemorální chtít honorář," říká právě Viewegh. Dnes kromě zdejších honorářů pobírá ještě poplatky z prodeje práv do zahraničí - ty činí například v Německu 10 až 15 tisíc marek. Ale za první vydanou knihu dostal před lety čtyři tisíce korun. Na volné noze je i Jáchym Topol, jemuž se daří - jak říká "nic moc". "Kdybych měl v Praze jednu místnost s umývadlem, kde by nikdo neklepal na dveře a netelefonoval, tak bych snad psal rychleji," říká. Míní tím, že ani při velmi dobrém ohlasu svých titulů - román Sestra si koupilo deset tisíc čtenářů - nestačí psát tak rychle, aby se uživil. Nad vodou jej drží prodeje zahraničních práv a autorská čtení v cizině. "Aspoň si za to koupím bundu a džíny," dodává. Iva Pekárková prodá v nakladatelství Maťa dva až tři tisíce výtisků od titulu. "Což na obživu rozhodně není, ale co k tomu dodat," říká autorka, která se rovněž víc spoléhá na zahraniční vydání a v mezičase ještě překládá nenáročné čtivo pro ženy, takzvané harlekýnky. "Zábava to není, ale dokážu udělat čtyřicet padesát stránek denně, a mám tak na cestování." Souhlasí se Stoilovem, že také v zahraničí se uživí pouze literaturou pár hvězd - třeba v Americe učí i velmi dobří autoři na univerzitách, jiní pracují jako redaktoři v nakladatelstvích.
