RECENZE: Když je kniha horší než film. Vychází Najdi mě

Zrodil se kdysi televizní seriál, který sliboval pravidelnou dávku emocí. Kdyby autoři tohoto jedinečného sloganu svolili, spisovatel André Aciman by jej klidně mohl využít k propagaci svých románů. Láska dramatická, zakázaná, osudová, to je jeho. Potvrzuje to i nový román Najdi mě, který navazuje na prózu Dej mi své jméno z roku 2007.

Timothée Chalamet ve filmu Dej mi své jméno (2017) | foto: Falcon

Kniha Dej mi své jméno, která se celosvětově proslavila až o deset let později díky filmové adaptaci režiséra Luky Guadagniniho, vypráví o spalující letní lásce sedmnáctiletého klavíristy Elia a o málo staršího studenta filozofie Olivera.

Obálka knihy Najdi mě

Najdi mě se znovu odehrává v Itálii, tentokrát Aciman opouští sever a posílá své hrdiny do věčného města, Říma. Oba milenci však žijí úplně jinde, knihu tak otevírá zcela odlišný milostný příběh. Samuela a podstatně mladší Mirandy.

První láska to tentokrát rozhodně není, o to víc však Aciman dává čtenáři na odiv, že právě tato je ta pravá osudová. Velká slova, která si mnohé páry sdělí možná tak jednou za život, se zde vyměňují jako míčky na tenisovém kurtu a emoce pracují na plné obrátky.

Hlavní rozdíl mezi dvěma knihami proto ztělesňuje především typ lásky, o které se Aciman rozhodl psát. Tentokrát to má být ta dospělá, opravdová, střízlivá. Navzdory tomu, že každý z hrdinů trochu touží po rozbouřených emocích a bláznovství prvního zamilování.

Elio a Oliver se na stránky vracejí až v druhé části knihy, každý zvlášť. Elio jako úspěšný hudebník žijící v Paříži a Oliver jako ženatý muž a otec od rodiny z New Yorku. Zdali nakonec dojde ke kýženému shledání, nechť si každý zjistí sám. I jejich individuální životní příběhy však stojí za pozornost.

Najdi mě

60 %

André Aciman

#booklab, 2020, 224 stran

Svět Andrého Acimana, rodáka z Egypta, je stejně jako v případě předchozího románu do značné míry vykonstruovaný a možná až překultivovaný.

A to je bohužel v přímé kontradikci se způsobem, jakým jeho hrdinové zpracovávají emoce a následně je dávají najevo. Postavám to ubírá na uvěřitelnosti a jejich chování působí uměle. Asi budou znovu potřeba skvělé herecké výkony Timothée Chalameta a Armieho Hammera, aby se postavy alespoň trochu polidštily. Prozatím však jejich láska zůstává další líbivou pohádkou z „dospělého“ světa.