Z cyklu 15 fotografií pro Henryho Millera (Miller 7) | foto: © Miloslav Stibor

Nahé ženy Miloslava Stibora jsou krotké

  • 1
V jednoduchosti je síla. Ať tuhle zásadu olomoucký fotograf Miloslav Stibor míval, či nemíval vědomě na paměti, lze ji pozorovat na jeho černobílých snímcích, které pro nynější výstavu vybrala Štěpánka Bieleszová.

Rozdělila je do dvou sálů. V kabinetní místnosti se nachází průřez z let 1956-1986, s ukázkami z různých cyklů - vyjma  fotografických aktů, které Stiborovi přinesly největší ohlas včetně uznání v zahraničí. Nejpočetněji je zastoupen soubor Kámen, rozrůstající se řadu let při umělcových cestách do zahraničí a zobrazující - se smyslem pro dramatické a monumentalizující podání - kamenné stavby, plastiky či přírodní útvary.

Ženským aktům i dalším snímkům žen je vyhrazen salonní sál. V něm se nacházejí práce od roku 1964 do počátku 70. let. Tady se však linie jednoduchosti spojená s touto retrospektivou trhá a nastupují ne úplně jednoduché otázky vznesené na pořadatele.

Divný nesoulad
V kalendáriu o Stiborově životě a díle, umístěném v předsálí, se lze dočíst, že fotograf předloni zanechal aktivní činnosti kvůli oční chorobě. Dobrá, napadne nejednoho diváka, ale to v letech 1987-2005 už nevytvořil nic, co by uneslo retrospektivu? A návštěvník zasvěcenější do historie českého aktu se nemůže nezeptat: Nic z cyklů s rozpohybovanými modelkami, které Stibor rozvíjel od roku 1976 a jež bývaly ve fotografickém tisku publikovány a interpretovány, nestojí ani za stručnou ukázku?

Doprovodný text v muzeu se k principu kurátorského výběru nevyjadřuje jediným slovem. Odpověď neposkytuje ani výpravný katalog. V něm se nachází hned několik textů, přičemž ten úvodní, nejzevrubnější, právě od kurátorky Bieleszové, reflektuje celé Stiborovo dílo bez oné selektivnosti dobře patrné jak v sálech, tak v obrazové části katalogu.

Je to divný nesoulad. Možná organizátoři zastávají přesvědčení, že to, co nyní v Olomouci vystavují, je pravé a zdravé jádro Stiborova díla, kdežto literárními a historickými odkazy šperkované akty z časů normalizace již postrádají přitažlivou jednoduchost.

Nejspíš se to se Stiborovým dílem takhle i má, nicméně postup je to zvláštní: výstavní kolekce je nevyřčeně vedena přísnou rukou, avšak v textech se uplatňuje zdvořilost, v jejíž optice je od představovaného autora skvělé vše. Taková alibistická schizofrenie ničemu nepomáhá, dokonce ani jubilantovi v kmetském věku ne.

Sošné a cudné
Oprostíme-li se od koncepčních problémů a soustředíme se na Stiborova díla, uvědomíme si, jak konkrétní historický čas ovlivňuje pohled fotografa, byť ten volí náměty nadčasové, se záměrem ryze výtvarným. Stiborovy žánrové snímky dětí, jeho nalezená přírodní zátiší a zákoutí, jeho záběry z budování staveb ukázkově obsahují vizuální prvky a rysy, které náležely k době, v níž vznikaly - jednou je to poezie všedního dne, později například ozvuky abstraktních tendencí.

U Stiborových aktů je tomu nejinak, ba do nich se doba zapsala zcela zásadně! Jeho nahé ženy z let 1964-1966 naplňují dobový kánon oderotizovaného těla, kdy lidská dimenze modelky je redukována na náležitě sošný předmět; z dnešního pohledu je to chladné, přeestetizované a bezduché, ač tomu nelze upřít technickou a vizuální preciznost. Ostatně nastala chvíle, aby se takových děl interpretačně ujala i vyhrocená feministická umělecká kritika, neboť některé věci pojmenuje jen ona.

Cyklus, jenž se obecně má za Stiborův vrchol, totiž 15 fotografií pro Henryho Millera (1968-1969), byl před necelými čtyřiceti roky v Československu pokládán za vrchol smyslnosti, neboť pokožka modelky byla "naturalisticky" nevyhlazená a naznačeno bylo nejen ochlupení klína, nýbrž i to, že modelka si "tam" extaticky sahá.

Ale přečtete-li si alespoň několik stránek proslulého Millerova Obratníku Raka - cyklus byl zamýšlen coby volná ilustrace tohoto románu - ihned se vyjeví Stiborova erotická krotkost. Ale o míru a způsob nahoty a erotiky zde tak nejde; důležitější je, že modelka má - nikoliv nutně na každém záběru, nýbrž v kontextu cyklu - tvář a duši. Díky tomu Stiborovy akty dneska nejsou proměněny ve zkameněliny beze zbytku.

MILOSLAV STIBOR: Fotografie
Muzeum moderního umění (Kabinet a Salon), Denisova 47, Olomouc, kurátorka Štěpánka Bieleszová. Výstava trvá do 30. září, plné vstupné 50, snížené 25 korun; každou středu a neděli je vstup volný, katalog 250 korun; www.olmuart.cz
Hodnocení MF DNES: 50%

,