Sarabandu považují mnozí za testament velkého režiséra – jde o poslední dílo, které natočil. Sarabanda je původně španělský, pomalejší dvorní tanec a také část Bachovy svity pro violoncello, kterou dva z protagonistů společně secvičují. V pomalém rytmu tance v kruhu lásky, nenávisti a manipulace se ocitli všichni Bergmanovi hrdinové.
Jsou jimi šestaosmdesátiletý Johan, který se již před lety stáhl do samoty v domě u jezera. Jeho bývalá žena Marianne, která za ním znenadání přijíždí na návštěvu. Johanův zahořklý syn Henrik z prvního manželství, jehož vztah k otci se odehrává na trase nenávist – pohrdání – finanční závislost.
Henrikova dcera Karin, dívka, kterou oba muži milují, soupeří o ni a pokoušejí se jí manipulovat. V kruhu s nimi ale jako by se točily i postavy nepřítomné – zejména zesnulá Henrikova žena a Karinina matka Anna, která až ikonicky zastupuje světlo, lásku a dobrotu.
Analfabeti srdce
Bergman Sarabandu natočil v roce 2003 s Liv Ullmannovou a Erlandem Josephsonem ve volné návaznosti na Scény z manželského života z roku 1973, jedno z jeho nejpopulárnějších děl vůbec. Marianne a Johan, někdejší manželský pár, ztvárněný stejnými herci, se setkávají po třiceti letech vzájemného mlčení.
Jejich pouto je ještě nějakým způsobem živé a vedle životaschopnosti mladičké Karin je jednou z mála opravdu pozitivních sil příběhu. Především Johan je totiž typická bergmanovská postava – citový invalida, kterému v jeho dobrovolné klauzuře rušené pouze panovačnou hospodyní nezbývá než konstatovat: „Moje bilance je, že jsem žil život na hovno. Naprosto nesmyslný, hloupý, ale určitě poměrně pohodlný život na hovno.“ Tuto repliku si jako určité motto vytklo i Divadlo Na zábradlí.
Bergman vydal Sarabandu také knižně jako filmovou povídku. Do češtiny ji převedl Zbyněk Černík. V Divadle Na zábradlí ji režíruje Jiří Pokorný, který obsadil Miloslava Mejzlíka jako Johana, Zdenu Hadrbolcovou coby Marianne, Davida Prachaře do úlohy Henrika a Gabrielu Pyšnou jako Karin.
„Nesáhli jsme po Bergmanovi, nechtěli jsme dělat ‚nějakého Bergmana‘. Pan Černík přeložil Sarabandu, my jsme si ji přečetli a zatoužili tento text inscenovat. Dokonce jsme si na uvolnění autorských práv museli dva roky počkat,“ popisuje dramaturgyně Ivana Slámová.
„Pro mě je Sarabanda především hra o velké lásce a velké nenávisti. Je to text vydatný a jednotlivá témata si nekompromisně nacházejí svá řečiště. Snažíme se vzájemně manipulovat, jsme k sobě krutí a odpuštění je v nedohlednu. Jsme osamělí a stárneme, i když je nám devatenáct jako Karin,“ vysvětluje Slámová.
Herečka Liv Ulmannová v knižním rozhovoru Cesta života podotkla, že Bergman v konečné odpuštění nevěřil. Ústy Johana v Sarabandě režisér konstatuje, že jsme často citoví analfabeti. Slámová však věří, že inscenace divákům jistou úlevu poskytne. „Přes všechnu krutost a nelítostnost nám tato hra nabídne nesmírnou dávku milosrdenství a tolerance. A doufám, že také morální a estetický pocit vyvolaný prožitkem uměleckého díla,“ říká.
Humor nelítostný, ale uvolňující
Ingmara Bergmana si obvykle spojujeme s tíživými tématy komplikovaných lidských vztahů – proniká do nich ovšem smích. Humor jízlivý a nelítostný, avšak také osvobozující.
„Je to humor spíš sarkastický, ale má i vzácně uvolňující sílu. Myslím, že všichni představitelé si jej s gustem užívají,“ potvrzuje dramaturgyně.
Sarabanda Na zábradlí bude mít i zajímavé scénografické řešení, jehož autorem je Martin Chocholoušek. Na scéně vyrostla velká klec, v níž je uzavřen malý domek.
„Význam klecové konstrukce domu a malého domečku se proměňuje podle obsahu jednotlivých obrazů. Klec je možná to, co si během života kolem sebe nastavíme, a domeček naše srdce, možná je klec svět a ten malý dům naše maličkost v něm. Ale není to návod, to scénografické řešení je proto tak dobré, že nám pomůže rozvinout vlastní fantazii,“ podotýká Ivana Slámová.
