Nezlenivět. A probudit spícího lva v české dramatice. To prý byly důvody, proč se malé pražské Divadlo Na zábradlí pustilo do opakování projektu Československé jaro čili smršti nových česko-slovenských her, podávaných publiku s odstupem zhruba čtrnácti dní a dávkovaných pouze několika reprízami.
Letos na Zábradlí projekt zopakují s novými texty, ale s méně sebevražedným tempem. Od března do června scéna uvede tři tituly, které zůstanou nadále na repertoáru.
První na řadě je drama Lenky Lagronové Etty Hillesum, vzniklé na motivy deníků židovské dívky, které se v režii Jana Nebeského představí publiku dnes poprvé. V dubnu následuje hra Roberta Blandy Nám můžete věřit v režii Jiřího Pokorného a trojici novinek uzavře v květnu hořká komedie Alice Nellis Záplavy, kterou režijně připraví sama autorka.
Na konec sezony pak chce divadlo pod vedením Jiřího Pokorného ještě připravit překvapení, zatím skryté pod názvem Studio kopaná.
„Loni jsme v období od ledna do června uvedli sedm premiér včetně čtyř z Československého jara, a to je na komorní divadlo pořádná porce. Na konci sezony si příbuzní herce vyzvedávali takřka na nosítkách,“ vzpomíná ředitelka Doubravka Svobodová.
„Teď také zkoušíme dvoufázově, ale přece jen by přípravy měly být méně hektické. Poučili jsme se z chyb, také autoři mohli na textech pracovat déle,“ dodává.
Ačkoliv i letošní jaro se jmenuje Československé, jediná plánovaná slovenská hra se dočká realizace až v příštím roce. „Hru Daniela Pastirčáka Vrchol v mlze měl režírovat její spoluautor Juraj Nvota, který ji však letos nemůže nastudovat. Ale jiného režiséra pro ni nechceme,“ vysvětlila Svobodová.
Přervaný život na jevišti První premiérou projektu je osud holandské Židovky Etty Hillesum, jejíž deníky pod názvem Přervaný život vyšly loni v češtině. „Jde o náročný text, ale velmi potřebný. Čechům se nedostává skutečných hrdinů, kteří by mohli promlouvat jen tím, že byli. Hra zpracovává výjimečný osud a jde na dřeň lidské lhostejnosti,“ charakterizuje drama umělecký šéf Zábradlí Jiří Pokorný.
V denících z let 1941-1942 vzdělaná Etty zpytuje sebe samu, bojuje s pochybnostmi i city. Pak udělá pro mnohé nepochopitelné gesto: místo emigrace se hlásí do tábora Westerbork, odkud její cesta vedla nakonec do Osvětimi.
„Jsem ochotna jít do všech lágrů po celé Evropě, chci být na všech frontách, nechci zůstat v takzvané jistotě, chci být přece při tom, všude, kam přijdu, chci napomáhat sbratření takzvaných nepřátel, chci rozumět tomu, co se děje, přeju si dosáhnout tolika lidí, kolik jich unesu,“ zapsala Etty do deníku.
„Celou dobu se snaží sama ze sebe vybudovat novou osobnost, je k sobě neobyčejně tvrdá. K vnitřní svobodě dojde, když nastoupí do transportu,“ vykresluje Etty její představitelka Lucie Trmíková.
Politici a povodně Ze zcela jiného soudku je titul Nám můžete věřit od Roberta Blandy, někdejšího politického novináře, publicisty a jinak prozaika, který ve svých románech zpracovává technologické a futuristické vize a hlásí se též ke kyberpunku. „Robert nás hrou o politice překvapil,“ konstatuje Doubravka Svobodová.
Sám Blanda se prý nad námětem zamýšlel od roku 2001, inspirován sjezdem Unie svobody. „Politika je ponorkové prostředí, které se zvnějšku jeví úplně jinak než zevnitř. Pořád se potkávají tytéž tváře, omílají stejné věci. Ale z výstupů v médiích to nepoznáte,“ konstatuje Blanda, podle nějž má politická scéna až fascinující odpudivost.
Rovněž pro debutující dramatičku Alici Nellis byly prvotním impulzem skutečné události - ničivé povodně. „Záplavy jsou dramatické nejen proto, že voda bere majetek, ale proto, že extrémní situace vytrhne člověka z rutiny. Na příběhu mě zajímá moment změny,“ říká Nellis, která si na divadle pochvaluje, že nemusela psát do šuplíku, ale naopak hned vidí, jak text dostává obrysy na jevišti.
