Přitom úvod, přestože vypravěčským komentářem hrdiny v podání Lukáše Langmajera zbytečně zdvojuje obrazový děj, naznačuje alespoň drobné filmařské nadechnutí. Třeba scéna, kdy muž dostane v podniku „padáka“, se završuje názornou parašutistickou nadsázkou.
Trocha hravosti, třebaže zase doslovné, provází také průlet jeho životem při spíše bezděčném pokusu o sebevraždu poté, co zjistí, že kromě práce přišel i o manželku a byt. Takže u kamarádova hausbótu se vynoří docela slibně.
Jenže pak už příběh zapadne do vyjetých kolejí českého seriálu, protože podobně jako v Přístavu si převážně vystačí s vysedáváním v místním výčepu, kde nechává štamgasty rozšafně žvanit o ničem, potažmo o ženských - jako kdysi v Hospodě.
Figurkářský kolorit zařizují převozník, režisér v penzi, Lukáš Pavlásek živící se coby „živá socha“, Oldřich Kaiser jako lovec pokladů z popelnic a příslušný počet sousedek, tedy více či méně zadaných krásek, od malířky po hostinskou.
Scenárista Martin Horský, který s režisérem Milanem Cieslarem pracoval už na komediích Láska je láska a Život je život, umí prodávat vděčné bonmoty, slogany a průpovídky typu „Když ti život dává sodu, nalej si whisky“.
Ale jen s nimi na třináct dílů těžko vystačí, i kdyby Klus začal hrát víc než zastydlého kovboje, který šmíruje klienty svého hodinového botelu. A Langmajerův zoufalec taky nemůže žít věčně ze soucitu, jejž vyrábí legráckami kolem cizích trenek.
