U vchodu do velkého sálu Lucerny mi sympatická slečna v námořnickém kostýmku ozdobená jmenovkou s křestním jménem (ach ta paměť...) dala vybrat z replik palubních lístků, na nichž jsou vypsána jména všech pasažérů. "Na konci si zjistěte, jestli jste přežil," usmála se a poslala mě do přízemí.
Pro následující "plavbu" mezi autentickými artefakty z nechvalně proslulého parníku jsem tedy obdržel jméno Alfred Nourney a na Titaniku jsem jel první třídou za peníze mé nedávno ovdovělé maminky zúčastnit se milovaných automobilových závodů.
První zastávka v "rozpokojíčkované" Lucerně byla irská - to jen tak, abych si připomněl, za jakých okolností a že právě tady byl nepotopitelný kolos zkonstruován a postaven.
Luxus i ve třetí třídě
Pak stačilo jen pár kroků a byl jsem ve svém, tedy v první třídě. Ze skleněných vitrín probleskovaly zachovalé porcelánové misky, talíře, stříbrné příbory. Kousek vedle nich pak zrezlý vodovodní kohoutek a velmi dobře zachovalá dlaždice z koupelny.
To vše ale bylo korunováno salonkem s křesly a stolky. Přesně takovým, jaký si vybavuji z velkofilmu Jamese Camerona. Jen se posadit a otevřít to nejlepší možné šampaňské. Ne nadarmo se tu píše, že vybavení první třídy doslova bořilo tehdejší představy o luxusu.
Spolucestující si ale dle exponátů mohli takový přepych dovolit. Jsou tu totiž k vidění překrásné keramické nádobky na kosmetické přípravky, luxusní dýmky a cigaretové špičky nebo neotevřená lahev luxusního šampaňského s původní(!) náplní.
Ostatně, ani cestující druhé a třetí třídy se neměli špatně - v porovnání s konkurencí. Pokud měl totiž Titanic vydělávat, musel na dlouhých transatlantických cestách nabídnout alespoň minimální komfort. To znamená, že lidé z "trojky" nespali, jako jinde, na slámě, ale užívali si klasické matrace.
Ten, na který se třikrát zvonilo
Pak následovala krátká procházka chodbou třetí třídy s replikou jednoho pokoje (kdyby tu na vás bafl Leonardo DiCaprio, snad byste se ani nelekli) a po kapitánském můstku s torzy telegrafů.
A najednou, jako by se prudce ochladilo. Z reproduktorů se ozývalo tiché šumění větru, světla barvila černé stěny poseté žárovkami-hvězdami do temně modré. Na stěnách visí tabule s citáty přeživších, ve výši hlavy visí zvon, na který se třikrát zazvonilo, když se na obzoru objevil ledovec.
Husí kůži, která mi s pročítáním strohých faktů o průběhu oné osudné noci ze 14. na 15. dubna 1912 bezděky naskočila, ještě umocnily sekvence z dokumentu stanice Discovery Channel.
A v tu chvíli mi na mysli vytanulo paradoxní slovní spojení - fascinující katastrofa. I tak se dá popsat pohled na úlomky z trupu honosného parníku doplněné o působivé svědectví z rozhovoru konstruktéra, jenž kapitánovi prostě oznámil, že zkáza je nevyhnutelná.
Masakr na závěr
V porovnání s tím se pak "pokojíček" o prozkoumávání vraku zdá být nezajímavý, což objektivně prostě není pravda. Ten největší masakr měl ale teprve přijít, a to o patro výš.
Tady totiž opět milá dívka v námořnickém se jmenovkou (ach, zase ta paměť...) nabízela s úsměvem pomoc při hledání na hustě popsaných tabulích se jmény obětí i přeživších. Pohled na čísla znázorňující počet zemřelých není zrovna příjemný.
A pak přišlo to milé zjištění - Pan Alfred Nourney alias baron Alfred von Drachstedt přežil. A tím pádem já jako držitel jeho palubního lístku také. Ostatně, cestoval jsem přeci první třídou, ne?!
