Autorem adaptace je Stephen Briggs. Dá se vůbec Pratchettův fantaskní svět převést na divadlo?
V Soudných sestrách zase tolik fantaskních bytostí není - vlastně jen Smrť a trpaslík Mášrecht. A kromě obletu Zeměplochy jsme nepotřebovali ani moc kouzel; jsou hry, které vyžadují daleko víc efektů. Nejtěžší je převést Pratchettův styl v herecké a výtvarné poloze. Měla jsem štěstí, že autorem scény je Karel Glogr, který zná jeho knížky. Použil výtvarné prostředky typické pro generaci, která Zeměplochu nejvíc čte, a spojil pratchettovce s fandy na comicsy, internet a počítačové hry. Ale nejobtížnější je převést do divadelního jazyka úžasný způsob, jakým Pratchett komentuje své postavy. Všechny komentáře se nedají dát do replik a dialogů. Musí se buď zahrát, nebo převést výtvarnou nadsázkou, kostýmy a líčením.
Musí být člověk Pratchettův fanoušek, aby jeho text inscenoval? Jinými slovy: nebudou Soudné sestry jen pro zasvěcené diváky?
Nejsem žádný šílený posedlík Zeměplochou. Přečetla jsem jen asi osm Pratchettových knih a ty mi přišly zábavné, vtipné a milé. A pochopila jsem, proč je mládež tak strašně žere - jako jsem já svého času byla zažraná do Vinnetoua nebo do Tří mušketýrů. K inscenování Soudných sester mě přivedl syn Jakub. Chci, aby inscenace byla pratchettovská, ale zároveň mi jde o to, aby se nenudili ani nepratchettovci. Pratchett nevytvořil svět uzavřený do sebe. Jeho knihy jsou přístupné všem svým humorem. Udělal si švandu z celého světa včetně žánru fantasy samé. Krásná je i jeho optimistická filozofie, čímž se liší od uvažování některých jiných postmodernistů. Je to vlastně pohádka. Pratchett nestírá hranice mezi dobrem a zlem, naopak je velice pregnantně vytyčuje.
A kdy přijdou na řadu hrdinové vašeho vlastního dětství?
Některými dětskými literárními láskami se nechávám inspirovat průběžně. Mimo jiné jsem hltala dívčí románky, i když jsem k nim měla zároveň ironický vztah. To se projevilo v mé kladenské inscenaci Mam´zelle Nitouche. Milovala jsem filmy pro pamětníky, což zase ovlivnilo styl komedií Boucharón či Opice a ženich. A Lazebník sevillský, kterého jsem režírovala v Divadle Labyrint, je od dětství má nejoblíbenější opera... Občas někde oblíbené tituly mého dětství hrají a já už pak do nich nemám chuť. Řeknu si, že snad někdy jindy... Ale nežárlím a jsem ráda, když se objeví na scéně - zvlášť když se to povede. Jako třeba Aškenazyho Malá vánoční povídka, kterou nastudoval u nás v Dlouhé Jan Borna. To je mág dětského divadla.
Do oblíbeného světa opery jste se zatím vydala jen jednou - nepočítáme-li úpravu Lazebníka sevillského. Nepřijde po Rigolettovi v Národním divadle něco dalšího?
Ráda bych, ale činohra mě zatím zcela vytěžuje. A opera vyžaduje velký ponor, absolutní soustředění. Když jsem připravovala Rigoletta, tak jsem se ho naučila v italštině nazpaměť - přitom nešlo o dřinu, bavilo mě to. Jenže mám nabídky z různých činoher, a tak kdo ví, kdy se k nějaké opeře zase dostanu.
U režisérů a režisérek se očekává, že jsou dominantní lidé. Vy jste o sobě ještě v roce 1992 tvrdila, že jste nerozhodná.
To jsem pořád. Něco vím naprosto přesně, ale jindy mám x variant a nemůžu se rozhodnout. Stává se mi to dokonce i v obchodě a není to vůbec přemírou zboží. Civím na regály neúměrnou dobu, až si lidi kolem říkají: Ta je nějaká divná. V divadle mi trvá, než se rozhoupu dělat určitý titul, než vyberu obsazení... Zvažuji, která varianta je lepší k významu, kterého chci dosáhnout. Je to i záležitost vrozené povahy - jsem Ryba narozená v ascendentu vah.
Pomáhá vám při té vaší nerozhodnosti spolupráce s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, jenž je zároveň vaším manželem?
Určitě. Začnu třeba: "Neměla jsem radši, Štěpáne..." a on prohlásí: "Ne!!!" Výjimečně je to ale naopak a když řekne Udělej to takhle, tak mě utvrdí v tom, abych postupovala přesně opačně. Je dobré mít partnera, který vám dělá oponenta.
Není však permanentní přítomnost divadla i doma trochu únavná?
Asi před pěti lety jsem si říkala, že je to nezdravé, ale už jsme se přes to přenesli. Jsou ovšem večery, kdy spolu jen mlčíme, čteme si, jeden kouká na televizi, druhý si něco píše... Jsme spolu už dvacet let a když čtyřiadvacet hodin mluvíte jen o divadle, tak je to někdy pořádná "pruda".
Někteří režiséři mají vyhraněný okruh autorů - jsou mezi nimi třeba čechovovští specialisté. O vás se to říct nedá: inscenujete lidové divadlo, Strindberga, Eliota, Francouzskou revoluci, Pratchetta... Kde se ve vás taková rozmáchlost bere?
Možná jsem vnitřně dobrodružná povaha, i když navenek asi působím spíš šedě. Když žijete jen svou prací, tak už si v životě nestihnete moc užít. A já se snažím alespoň přes divadlo poznat co nejvíc věcí. Někdy si říkám, že by bylo dobré zaměřit se na určitou oblast a prozkoumat ji. Jako to udělal třeba Lébl s Čechovem. A když udělám Moliera, tak zkusit dalšího. Bylo by to zajímavé a přínosné asi pro mne i pro herce. Ale jsem vnitřně neposedná - tohle jsem si už zkusila a teď zase dál! V mých inscenacích se dají najít určité společné motivické linie, opakující se témata a prostředky příslušející k určitému žánru.
Zatím jste se však nepustila do Shakespeara, i když o něm tvrdíte, že je to váš oblíbený autor.
Pořád kolem něho kroužím, ale mám pocit, že ještě nepřišel ten pravý čas - pro mne i pro soubor. Zatím jsem inscenovala jen na škole kus Macbetha a ten se mi teď vrátil zprostředkovaně přes Pratchetta. Shakespeare je můj nejmilovanější divadelní autor - má v sobě velkou svobodu, divadelnost, poezii, humor i tragiku. A podobné věci vždy vyhledávám i v hrách, které chci režírovat.
V Soudných sestrách zase tolik fantaskních bytostí není - vlastně jen Smrť a trpaslík Mášrecht. A kromě obletu Zeměplochy jsme nepotřebovali ani moc kouzel; jsou hry, které vyžadují daleko víc efektů. Nejtěžší je převést Pratchettův styl v herecké a výtvarné poloze. Měla jsem štěstí, že autorem scény je Karel Glogr, který zná jeho knížky. Použil výtvarné prostředky typické pro generaci, která Zeměplochu nejvíc čte, a spojil pratchettovce s fandy na comicsy, internet a počítačové hry. Ale nejobtížnější je převést do divadelního jazyka úžasný způsob, jakým Pratchett komentuje své postavy. Všechny komentáře se nedají dát do replik a dialogů. Musí se buď zahrát, nebo převést výtvarnou nadsázkou, kostýmy a líčením.
Musí být člověk Pratchettův fanoušek, aby jeho text inscenoval? Jinými slovy: nebudou Soudné sestry jen pro zasvěcené diváky?
Nejsem žádný šílený posedlík Zeměplochou. Přečetla jsem jen asi osm Pratchettových knih a ty mi přišly zábavné, vtipné a milé. A pochopila jsem, proč je mládež tak strašně žere - jako jsem já svého času byla zažraná do Vinnetoua nebo do Tří mušketýrů. K inscenování Soudných sester mě přivedl syn Jakub. Chci, aby inscenace byla pratchettovská, ale zároveň mi jde o to, aby se nenudili ani nepratchettovci. Pratchett nevytvořil svět uzavřený do sebe. Jeho knihy jsou přístupné všem svým humorem. Udělal si švandu z celého světa včetně žánru fantasy samé. Krásná je i jeho optimistická filozofie, čímž se liší od uvažování některých jiných postmodernistů. Je to vlastně pohádka. Pratchett nestírá hranice mezi dobrem a zlem, naopak je velice pregnantně vytyčuje.
A kdy přijdou na řadu hrdinové vašeho vlastního dětství?
Některými dětskými literárními láskami se nechávám inspirovat průběžně. Mimo jiné jsem hltala dívčí románky, i když jsem k nim měla zároveň ironický vztah. To se projevilo v mé kladenské inscenaci Mam´zelle Nitouche. Milovala jsem filmy pro pamětníky, což zase ovlivnilo styl komedií Boucharón či Opice a ženich. A Lazebník sevillský, kterého jsem režírovala v Divadle Labyrint, je od dětství má nejoblíbenější opera... Občas někde oblíbené tituly mého dětství hrají a já už pak do nich nemám chuť. Řeknu si, že snad někdy jindy... Ale nežárlím a jsem ráda, když se objeví na scéně - zvlášť když se to povede. Jako třeba Aškenazyho Malá vánoční povídka, kterou nastudoval u nás v Dlouhé Jan Borna. To je mág dětského divadla.
Do oblíbeného světa opery jste se zatím vydala jen jednou - nepočítáme-li úpravu Lazebníka sevillského. Nepřijde po Rigolettovi v Národním divadle něco dalšího?
Ráda bych, ale činohra mě zatím zcela vytěžuje. A opera vyžaduje velký ponor, absolutní soustředění. Když jsem připravovala Rigoletta, tak jsem se ho naučila v italštině nazpaměť - přitom nešlo o dřinu, bavilo mě to. Jenže mám nabídky z různých činoher, a tak kdo ví, kdy se k nějaké opeře zase dostanu.
U režisérů a režisérek se očekává, že jsou dominantní lidé. Vy jste o sobě ještě v roce 1992 tvrdila, že jste nerozhodná.
To jsem pořád. Něco vím naprosto přesně, ale jindy mám x variant a nemůžu se rozhodnout. Stává se mi to dokonce i v obchodě a není to vůbec přemírou zboží. Civím na regály neúměrnou dobu, až si lidi kolem říkají: Ta je nějaká divná. V divadle mi trvá, než se rozhoupu dělat určitý titul, než vyberu obsazení... Zvažuji, která varianta je lepší k významu, kterého chci dosáhnout. Je to i záležitost vrozené povahy - jsem Ryba narozená v ascendentu vah.
Pomáhá vám při té vaší nerozhodnosti spolupráce s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, jenž je zároveň vaším manželem?
Určitě. Začnu třeba: "Neměla jsem radši, Štěpáne..." a on prohlásí: "Ne!!!" Výjimečně je to ale naopak a když řekne Udělej to takhle, tak mě utvrdí v tom, abych postupovala přesně opačně. Je dobré mít partnera, který vám dělá oponenta.
Není však permanentní přítomnost divadla i doma trochu únavná?
Asi před pěti lety jsem si říkala, že je to nezdravé, ale už jsme se přes to přenesli. Jsou ovšem večery, kdy spolu jen mlčíme, čteme si, jeden kouká na televizi, druhý si něco píše... Jsme spolu už dvacet let a když čtyřiadvacet hodin mluvíte jen o divadle, tak je to někdy pořádná "pruda".
Někteří režiséři mají vyhraněný okruh autorů - jsou mezi nimi třeba čechovovští specialisté. O vás se to říct nedá: inscenujete lidové divadlo, Strindberga, Eliota, Francouzskou revoluci, Pratchetta... Kde se ve vás taková rozmáchlost bere?
Možná jsem vnitřně dobrodružná povaha, i když navenek asi působím spíš šedě. Když žijete jen svou prací, tak už si v životě nestihnete moc užít. A já se snažím alespoň přes divadlo poznat co nejvíc věcí. Někdy si říkám, že by bylo dobré zaměřit se na určitou oblast a prozkoumat ji. Jako to udělal třeba Lébl s Čechovem. A když udělám Moliera, tak zkusit dalšího. Bylo by to zajímavé a přínosné asi pro mne i pro herce. Ale jsem vnitřně neposedná - tohle jsem si už zkusila a teď zase dál! V mých inscenacích se dají najít určité společné motivické linie, opakující se témata a prostředky příslušející k určitému žánru.
Zatím jste se však nepustila do Shakespeara, i když o něm tvrdíte, že je to váš oblíbený autor.
Pořád kolem něho kroužím, ale mám pocit, že ještě nepřišel ten pravý čas - pro mne i pro soubor. Zatím jsem inscenovala jen na škole kus Macbetha a ten se mi teď vrátil zprostředkovaně přes Pratchetta. Shakespeare je můj nejmilovanější divadelní autor - má v sobě velkou svobodu, divadelnost, poezii, humor i tragiku. A podobné věci vždy vyhledávám i v hrách, které chci režírovat.
