Na novém CD se U2 vrátili k podstatě

Poslední turné Elevation, které bohužel projelo mimo Českou republiku, ukázalo irskou kapelu U2 v jiném světle než předchozí bombastická show PopMart. Po mnoha experimentech a odbočkách, které část fanoušků nepřijala, se U2 vrátili k podstatě.

Tu tvoří rockové písně překypující emocemi, kdysi trefně pojmenované gospel nebe i pekla.

V jadrném rock'n'rollovém hitu Vertigo, který otevírá nové album How To Dismantle An Atomic Bomb (Jak rozmontovat atomovou bombu), si kapela vzpomněla na garážovou syrovost klukovských let.

Takhle přímočaře U2 hráli na svých raných albech Boy, War či October. Nyní, s odstupem pětadvaceti let a s novým nadšením, oživili kouzlo jednoduchých písňových nápadů. Říkalo se jim " tři akordy a pravda".

Pod názvem Jak rozmontovat atomovou bombu myslí U2 totéž. Stali se kolosem, který plní a bude zaplňovat stadiony, jak bylo ostatně vidět v roce 1997 na pražském Strahově. Aby si zachovali soudnost, potřebovali zůstat při zemi, rozmontovat či zneškodnit "atomovou bombu" světového velikášství, již sami sestrojili.

Donedávna sázeli na humor, sebeironii a při lukulských hudebních hodech alba Pop vyhodili svá ega do vzduchu, jak říkal zpěvák Bono.

Nyní si zaveleli: Zpátky ke kořenům. A povedlo se to. Čtveřice Bono, kytarista The Edge, bubeník Larry Mullen a baskytarista Adam Clayton hraje semknutě jako jeden muž. Jadrnou muziku nezdobí žádná kudrlinka nebo efektní tóny.

Jako by kapela chtěla prezentovat své nápady nahé (All Because Of You), v písni Love And Peace Or Else zeppelinsky drsné, v songu Sometimes You Can't Make It On Your Own vygradované do osobního minidramatu o vztahu Bona a jeho zemřelého otce.

Bono je nyní spíše zanícený vypravěč než načepýřený rockový kohout. Úměrně tomu kapela nehýří bombastickými ani líbivými gesty.

Hity na albu samozřejmě jsou, i když maskovány syrovostí nebo zdánlivou muzikantskou obyčejností. Melodická krása či chytlavost z ní vystupuje až při třetím nebo čtvrtém poslechu (One Step Closer).

V písni City Of Blinding Lights, která je zasvěcena New Yorku, se Bonův hlas neklidně vzpíná, zatímco kytary The Edge vystřelují typické kaskády tónů, jež se chvějivě mihotají jako světla na newyorském náměstí Times Square.

U2 sice nestvořili další velký hymnus v duchu Where The Streets Have No Name nebo I Still Haven't Found What I'm Looking For. Ale naléhavý song Miracle Drug se nepochybně zapíše do sbírky stadionových chorálů.

Staří dobří U2, jisti si sami sebou, se vrátili i k velkým tématům nemoci AIDS (The Crumbs From Your Table) nebo jediného "pravého" boha. Bono si myslí, že Jeruzalém nemůže nikdo vlastnit, ale každý tam chce vztyčit svou vlajku.

V názvu písně Yahweh je starobylé hebrejské jméno boha, které by se nemělo vyslovit. "Obešel jsem to tak, že jsem jej zazpíval," řekl Bono.

Na téhle desce U2 nepřekvapili hudebními výboji, zato vykřesali z rocku bytelné, důvěryhodné písně, které se zaříznou do duše. Takhle znamenitě hrají a zpívají jenom klasici.