Samozřejmě. Učili nás, že to je - jak říkal Reagan - říše zla. Celý východ pro mě tehdy zastupovalo Rusko. Slovo komunismus znamenalo něco hodně negativního, ale nikdo mi nedokázal říct, co se za tím pojmem vlastně skrývá. Povídali pouze: seberou ti svobodu, rodinu, tvůj způsob života. Konkrétním symbolem ohrožení komunismem byla atomová bomba. Ve škole jsme měli pravidelně cvičení ochrany před atomovým útokem.
Anthony Suau |
Narodil se v roce 1956. Od roku 1987 sídlí v Paříži. Čtyři roky předtím dostal Pulitzerovu cenu za soubor fotografií z hladovějící Etiopie. Hlavní cenu World Press Photo získal v roce 1987 a v roce 1996 dostal prestižní ocenění Robert Capa Gold Medal. Od roku 1991 je smluvním fotografem časopisu Time, pracuje především na teritoriu bývalého sovětského bloku. |
Bylo mi už dost přes dvacet, když jsem zjistil, že to asi nebylo úplně tak, jak mi tvrdívali. V roce 1987 jsem se přestěhoval do Paříže a tam jsem měl daleko lepší přístup k informacím o východní Evropě. Někteří fotografové jezdili na reportáže do Ruska, ovšem ti ukazovali hlavně to negativní. Než jsem se sám dostal na východ, vůbec jsem nevěděl, jaký je tam život. Jedinou reálnou zkušenost s komunismem jsem učinil v červnu 1989, tedy ještě před pádem sovětského impéria, když jsem přijel do Polska.
Co vás pak na postkomunistických státech nejvíc překvapilo?
Lidé. Jejich charakter byl úplně jiný, než lidí ze západu. U nás pořád přemýšlíme, jak vyděláme a utratíme peníze. Na východě jsem potkával lidi, kteří se o peníze vůbec nestarali! Víc jim šlo o věci jako je vzdělání, přátelé, rodina. O jejich vnitřní majetek.
To jsou pozitivní dojmy! Vaše fotografie přitom východní Evropu ukazují v negativním světle...
Transformace zlepšila jen něco. Většina lidí, kteří ekonomickými proměnami procházejí, je na tom ekonomicky hůř, než dříve. Zvlášť když navštívíte země jako je Ukrajina, Albánie, Kosovo, Kazachstán, dokonce i Rumunsko. Na venkově je populace, která zůstává extrémně chudá. I když samozřejmě existují i lidé, kterým se vede lépe.
Svoboda přinesla do postkomunistické Evropy i válečné konflikty. Když fotograf přičichne k válce, těžko se mu obvykle vrací k všední realitě. Platí to i pro vás?
Po tom, co člověk stráví týden nebo dva v Grozném, je těžké se vrátit do "reálného" světa. Máte napnuté smysly, zvýšený adrenalin, pocit, že se každou sekundu může něco stát. Trvá několik měsíců, než se uklidníte. Nefotím válku nijak zvlášť rád, ale tohle je důležitá součást mé dokumentární tvorby.
Potkáváte hodně fotografů, kteří svou práci včetně dokumentování války berou pouze jako adrenalinový sport?
Mají různé důvody, proč tam jsou, ale v naprosté většině jsou to důvody vážné.
Naši fotoreportéři si často stěžují, že si na rozdíl od západních kolegů nemohou dlouhodobé zahraniční cesty vůbec dovolit. O vás to - vzhledem k vašim zakázkám - asi neplatí...
Fotografické projekty jsou hodně drahé: filmy, hotely, tlumočníci, letenky. Vždy hledám, kdo by tu či onu reportáž zaplatil. V případě projektu o bohatých "nových Rusech" to byl časopis Fortune. Mohl jsem na něm pracovat tři týdny s pokrytím veškerých nákladů a k tomu jsem dostal i plat. Tak to ale není vždy. Někdy musím vzít finanční náklady na sebe. Pak distribuuji svoje práce do agentur v Itálii, Německu, ve Francii, ve Velké Británii. A doufám, že prodají dost fotek, aby se zaplatily náklady, které šly z mojí kapsy. Někdy dostanu příspěvek od různých institucí - například mě podporoval moskevský Dům fotografie, francouzské ministerstvo kultury zase přispělo na projekt v Bulharsku.
Jak se vyrovnáváte s tím, že vy za reportáž dostanete slušné peníze, zatímco lidé, jejichž chmurné příběhy prodáváte, dál živoří na pokraji vlastní existence?
Je těžké vidět matky s dětmi ztracené uprostřed války. Já můžu tu oblast opustit, ony nemohou. Kvůli penězům ale pocit viny nemám. Fotografuji i lidi mnohem bohatší, než jsem já, pak se vracím ke svému chudému životu v Paříži. Vydělávám si 0.K. peníze, ale není to tak, že bych bohatnul na fotografiích chudých lidí. Z tohoto druhu fotek také nikdy určitě nezbohatnu.
Roman, Rumunsko 1990. |
Rozaviea, Rumunsko 1991. |
Simbata De Sus, Rumunsko 1992. |
Továrna v Magnitogorsku, Rusko 1992. |
Dělník v Magnitogorsku, Rusko 1992. |
Dělníci v Magnitogorsku, Rusko 1992. |
Ozd, Maďarsko 1995. |
Sajolevezd, Maďarsko 1995: Leninův bar. |
Město Ozd ve východním Maďarsku. |
Fotograf Anthony Suau při zahájení výstavy v Praze. |
Fotograf Anthony Suau při zahájení výstavy v Praze. |
Moskva, Rusko, 1994. |