"Ještě si pojďte naposledy projet poslední píseň!" Vyděsila jsem se, že by ty puberťačky s pomalovanými tvářemi českými vlajkami v představení Jaromír Jágr, Kladeňák, měly hrát.
Nehrály. Vyhrnuly se před divadlo a do zvuků písně Kladno, to je to město, roztleskávaly diváky včetně přicházejících rodičů skutečného Jaromíra Jágra. Jako by nemělo začít dlouho očekávané divadelní představení, ale sportovní utkání.
Ostatně, na tomhle střetu dvou světů představení Petra Kolečka a Tomáše Svobody stojí - těžko si představit větší protiklady, než je knihovna a kluziště, sportovec a intelektuál, svaly a mozek.
Výborně se ale na téhle hraně hledá napětí, z něhož vyvěrá řada divadleně vděčných situací a humorných gagů. Dramatik Kolečko a režisér Svoboda si v tom absurdním rozporu libují. Jít na jejich Jágra je nebezpečné - ne že by divák mohl schytat ránu pukem, ale místy hrozí uchcechtání k smrti.
Kolečko se Svobodou stvořili groteskní, místy až kabaretní pohádku o našem Jaromírovi (hraje ho David Matásek), který, řečeno s Wittgensteinem, je puzen svým géniem a snaží se mu dostát.
Kromě legendárních zápasů počínaje Naganem se na jevišti (hokejovém kluzišti) objeví i diskotéka na Kladně, bohem zapomenutý Omsk, nad nímž se vzáší duch Dostojevského, s hokejisty ve válenkách pějícími Kalinku a prolévajícími hrdlo vodkou, Andrea Verešová, Inna Pluhajková, výborně napsaná postava moderátora Roberta Záruby, paní Poldi a v šokujícím krátkém výstupu i Ivan Hlinka.
Tak jako Jágra chodí strašit Wittgenstein, Mario Lemieux čte Voltairova Candida, Straka se potýká s Janem Patočkou. Teprve až Jágr ale rozluští, co po hokejistech filozofové chtějí a tým prokletí zbaví.
K nejlepším momentům představení patří hokejová utkání. Labutí jezero na bruslích, stejně jako Zárubova analýza hry (jak to dělá by bylo trestuhodné prozradit) jsou brilantní. Povedla se i schematická postava Andrey Verešové (kráska) a Inna Pluhajková (hospodyňka) - schematičnost v obou případech ale nevadí, stejně jako je pochopitelné stereotypní zorazení Ruska.
V mozaice Jágrova života těžko hledat komplikované charaktery, v grotesce je netřeba detailně propracovávat, k salvám smíchu někdy stačí jen správně načasované vysoké podpatky či zástěrka a žehlička.
První polovina představení má spád, srší humornými výstupy a zakončuje ji Jágrovo odhodlání odjet se "léčit" ruskou depresivní filozofií.
Svoboda s Kolečkem napsali pro představení i několik písní, motiv jedné z nich "Lékem na depresi, jsou Dostojevského Běsi", by se dal tesat. Trochu zamrzí, že se nehraje představení rozdělené na třetiny, ale klasické fotbalové poločasy.
Start toho druhého je rozvleklý, ale má logiku - mezi tepající NHL a ruským přístupem poznamenaným doléváním vodky a čekáním na čaj je propastný rozdíl. A když potom Aljoša Čerepanov cituje Aljošu Karamazova, divákovi dojde, že filozofie a hokej nejsou v rozporu, ale mohou tvořit jednotu. Stejně jako divadlo a sport.
A tak i kulturní redaktorka, která má mnohem blíž k Wittgensteinovi než k Jágrovi, se cestou z Kladna do Prahy nemohla zbavit skandování, které jí tepalo v hlavě: JÁÁÁ-RDA JÁÁÁ-GR, JÁÁÁ-RDA JÁÁÁ-GR...
Petr Kolečko: Jaromír Jágr, Kladeňák
Středočeské divadlo Kladno, režie: Tomáš Svoboda, hrají: David Matásek, Dana Marková, Tomáš Petřík a další
