Už už to vypadalo, že přijede před čtyřmi lety na veletrh Svět knihy, ale nakonec se John Irving (1942) omluvil ze zdravotních důvodů. Začátkem příštího roku se vydá na turné po svých evropských nakladatelích a po Paříži, Vilniusu a Budapešti přijde na řadu i Praha. Spisovatel, který by měl dorazit se svou manželkou, se zdrží tři dny, potom odletí do New Yorku.
Mimochodem, pokud jde o společnou cestu s manželkou, správně by mělo být napsáno dorazí – nedorazí. Irvingovi totiž pro případ letecké katastrofy létají každý jinou linkou. A totéž platí i o cestě z letiště, kterou absolvují různými vozy.
Od zápasu ke knihám
Irving patří mezi nejvyhledávanější světové spisovatele, a to už hodně přes třicet let. A zřejmě je i fyzicky nejzdatnějším, od mládí na sobě vytrvale pracoval, aby se stal "celkem slušným zápasníkem". O kondici dbá neustále, ostatně pro pražskou návštěvu si vymínil hotel vybavený posilovnou – cvičí prý denně.
Když pracuje, cynicky, s krutým humorem píše o bizarních postavách, podivných rodinných vztazích, zneužívání, týrání a výstředním sexu, posedlostech i citovém odcizení. Jeho zápletky jsou efektní podobně jako styl, i když možná někdy vyznívají poněkud samoúčelně.
Jak hluboce jsou náměty provázány s osobním traumatem, však autor čtenářům objasnil teprve v roce 2005 – veřejně se přiznal, že se narodil jako John Wallace Blunt, že po rozvodu rodičů (byly mu tehdy dva roky) k němu otec neměl přístup a že v jedenácti ho zneužívala starší žena. To se odrazilo i v jeho díle, devítisetstránkovém opusu Dokud tě nenajdu, v němž vypráví o hledání vlastní minulosti i stále unikajícího otce či přesněji jeho vidiny.
Velké příběhy
Jeho romány zpravidla čtenáře vtahují barvitými osudy a dokonale zvládnutou formou, autor se otevřeně hlásí k odkazu a stylu Charlese Dickense, ovlivnil ho však i kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez či Němec Günter Grass.
"Nemohl jsem se Dickense nabažit, i když pro mě jako dyslektika představoval tvrdý oříšek; bojím se, že na úkor mých školních výsledků. Dá se říci, že právě kratší díla mých oblíbených autorů mě obvykle přivedla k jejich delším knihám, které jsem si zamiloval ještě víc," píše Irving ve svých vzpomínkách Imaginární přítelkyně.
Pro svou dyslexii musel dřít víc než ostatní, svou urputnost uplatňoval v učení, četbě, zápasení, ale i v dílech – stále je přepisuje, dokud semunezdají dokonalá. A zcela vážně mluví o svém nedostatku nadání.
S tím by však mnozí čtenáři nesouhlasili, zvláště pokud jde o jeho kultovní román Svět podle Garpa, který roku 1978 vyvolal doslova garpovskou horečku – včetně takových rekvizit, jakými byla trička s nápisem Pozor na Spodního výra.
Oním Spodním výrem je chorobný strach z násilí, který ochromí život senzitivního spisovatele T. (technika) S. (seržanta) Garpa a nedovoluje mu "normálně" žít. Černá groteska z americké společnosti patří ke stěžejním dílům americké literatury 20. století.
Návrat do padesátých let
V Česku John Irving uvede svoji aktuální novelu Poslední noc na Klikaté řece. V ní se vrací do padesátých let minulého století, do dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec splete přítelkyni místního konstábla s medvědem.
Chlapec a jeho otec se proto vydají na útěk do Bostonu a přes jižní Vermont až do Toronta, stále jsou však pronásledováni konstáblem. Kniha vyšla za mořem už loni, její české vydání připravuje nakladatelství Odeon.
