Nikdo je neoblékal, nečesal, neoperoval jim vrásky, neplatil dovolenou ani nesliboval výhry. Jediné, co dostali, byla šance zbavit se svých nočních můr tím, že se o ně v novodobé zpovědnici před kamerou podělí s ostatními.
Od mafie k aktům
Tu a tam Vojnár zdobí vyprávění hranými pasážemi, ale převažuje dokumentární postup, sledující aktéry "na přeskáčku" a dávkující jejich traumata postupně, zvolna, od povšechných stesků až po mnohdy šokující pointy. Metoda "to nejlepší nakonec" je sice pochopitelná, ale zrádná, protože první, spíše jen "seznamovací" hodina tvoří mozaiku bez stupňování, napětí, skoků i vrcholů.
Úspěch takzvaných castingových show vždy závisí na tom, jak se povede výběr aktérů. Platí to i pro filmový experiment, opět s výhradou, že skutečně překvapivá tajemství jednotlivců vyjdou najevo teprve ve finále, zatímco v první části jako by lidé před kamerou, jejich zážitky i jejich míra exhibicionismu, splývali v jeden pohnutý, leč známý příběh. Na konkurz přicházejí ještě nejistí a trochu ostýchaví v cizím prostředí a jejich zpovědi se točí v kruhu.
Vesměs jde o bití a týrání v dětství či v manželství, různé fobie, pochybnosti, pád sebedůvěry, sklon k podivínství a hlavně osamělost snad ve všech možných podobách. Dvakrát se "hraje" krimi. Bývalá barmanka Anna zažila takřka detektivku kolem smrti svého muže-policisty na podzim 1989. Obětí mafie se zase stala Ingrid, v jejíž rodině se nakonec sešli zavražděný i vrah; alespoň podle soudu.
Protiváhu jejich vypjatým zážitkům tvoří manželé Petr a Helena, kteří působí šťastně a vyrovnaně; tvoří světlý únikový bod celé rozbolavělé galerky, než se - také až v závěru - projeví, že to není tak úplně pravda.
Zvláštní podmanivost má též případ paní Evy, kterou její početná rodina "jen" přehlíží, ba nevnímá. Pak je tu venkovan Tomáš, který hodlá dobýt Prahu jako textař, nezdolný silák Pavel, někdejší kočovný loutkoherec Václav, tichý otloukánek Josef upnutý k svému jezevčíkovi a lítostivý a zadlužený důchodce Milan, kterého také drží při životě už jen jeho psi. Znovu platí, že jiné, nečekané stránky jejich povah odhalí divák až po čase.
A konečně zvláštní kapitolu, zjevně nejbližší typickým aktérům reality show, zosobňuje Olivie: chce hrát a zpívat, miluje hity Darinky Rolincové a fotí akty, čímž filmu dodává na pikantnosti.
Čekat se vyplatí
Přesto si člověk v hledišti chvílemi připadá, že je tu jaksi navíc. I když se ho silné okamžiky dotknou - třeba věcně názorná rekonstrukce krutého útoku mafie na křehkou ženu, neubrání se pochybám, proč si hrdinové nevylévají srdce na interním sezení.
Léčba filmem asi účinkuje podobně jako léčba divadlem, pacient a herec v jedné osobě pocítí ulehčení, jenže ozdravná funkce se do kina těžko přenese. Divák si tak může připadat jako u klíčové dírky, jen místo lechtivé senzace "šmíruje" cizí pláč.
Nicméně leporelo nabere na spádu, jakmile se hrdinové, dosud sólisté, začnou navzájem svěřovat a trumfovat; přibudou rovněž postřehy jejich okolí, a hlavně ony zajímavé pointy, jež si film schovával jako třešinku na dortu. Na návštěvu vězení, fakt o výchově sirotků či muzikantskou partu se vyplatí počkat, ale po první všeobecně těkavé půli může publikum ztratit naději.
Mimochodem, "herci" Cinematerapie si zahráli ještě jednou, v jiné roli: natáčely se totiž i jejich reakce při předpremiéře filmu v rámci festivalu Febiofest.
Cinematerapie
ČR, režie I. Vojnár, 108 min.
Hodnocení MF DNES: 60 %
