Ne všichni hraví hrdinové jeho animované novinky Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny se však do krabic vešli. Třeba na letadlo z vysavače nebo mračna z polštářů si musí diváci počkat do kina. Poetická i akční pohádka o starých hračkách z půdy, které svou kamarádku zachraňují z říše zla, vstoupí do kin 5. března; dva dny poté, co začne v pražské Galerii v Lazarské výstava Bartových loutek.
Ze sbírky přátel
"Všechny předměty, které ve filmu Na půdě účinkují, pocházejí ze sbírek přátel a kolegů nebo z vetešnictví. Mají svou tvář, svůj příběh i své vzpomínky. Nejsou vymyšlené, nýbrž notoricky známé; odtud pramení poetika, kterou jsme si přáli," říká jeden z králů české animace.
Ceny sbíral za Diskžokeje, Poslední lup, Zaniklý svět rukavic, ale hlavně za Krysaře, dosud poslední celovečerní film z Bartovy dílny – než přišel rodinný příběh Na půdě. A s ním nadšení herci Bára Hrzánová, Petr Nárožný či Jiří Lábus. Užil si hlavně Lábus, jehož vládce říše zla má podobu "zlaté hlavy", staré busty zapomenuté mezi pavučinami.
Představoval si pod ní konkrétní osobu? "Je to směs totalitních státníků, ačkoli teď si vybavím jen jedinou bustu, bronzové poprsí Komenského ze školy, kam jsem chodil. A to je jiný případ," směje se herec.
"Když jsem mu řekl, že bude hrát sochu, vypadalo to snadně," líčí režisér a Lábus hned naváže: "Jenže pak líčení trvalo tři hodiny a hlavně jsem se nesměl hnout." Pokud přece jen pohnul tváří, přišel ke slovu mistr triků Boris Masník: "Dalo mi hodně práce, abych to vymazal."
Existuje i verze s anglickými titulky, kterou jako první uvidí američtí producenti. Kdyby o film projevili zájem, zřejmě by si pak dělali vlastní jazykové znění. "Baví mě představa, jak nám budou posílat ke schválení vzorky hlasů hollywoodských hvězd, jako to děláme my u dabingu amerických animáků," žertuje Lábus.
Ale vlastně, proč by se to nemohlo stát? Pohádku Na půdě zdobí i spousta humorných odkazů a citací pro dospělé plus nepřehlédnutelná hudba Michala Pavlíčka, takže může uspět i mimo Česko. Do světa se bude prodávat prostřednictvím pařížských partnerů, kteří už jednají o jejím uvedení v rámci Cannes, a 18. března se koná premiéra v Japonsku.
Přesto producent Miloslav Šmídmajer zažil tři roky složitého financování. "Jméno Jiří Barta má venku skvělý zvuk, všude řekli – To zní velmi zajímavě, ale přijďte, až to bude hotové, zkusíme s tím obchodovat. Zkrátka je to těžké, když nejste Disney nebo Pixar, ale naštěstí mám pomohl státní fond kinematografie i velkorysost firmy UPP, kde se dělaly triky," říká producent.
Aby uspořili, chtěli zaměstnat důchodce a studenty. "Důchodci buď už dělat nechtěli, nebo umřeli," komentuje s černým humorem, "zato studenti se osvědčili, i když pár jich náročný Barta vyhnal." Na projektu tak pracovali absolvent zlínské filmové školy, Slováci, Bělorus, Japonka i Ruska, čímž se už stal mezinárodním.
"Je to nádherný film, Barta je mistr svého oboru," míní Nárožný. Tím spíš by pro něj čekal lehčí úděl. "Jestli jsme v něčem byli velmocí na světové úrovni, pak to byl animovaný film. Vím, že je drahý, ale zdaleka ne tak drahý. Myslel jsem, že po roce 1989 na tom budeme jako Belgie nebo Norsko, ale točí se stejná spousta hraných filmů jako za totality, každý za třicet čtyřicet milionů; půl roku se o nich píše a v kině pak za týden zapadnou. Kéž by šla alespoň desetina těch peněz na mistry Bartova typu. Nevím, proč to nejde," žasne Nárožný.
