Bůh suď, co je tak fascinujícího na vší té pitomosti. Karel Gott, když zpívá Já tě poznal, bejby je to tak výstřední zážitek, jako když hlava strčí se do míchačky a připojí se proud. Helena Vondráčková když zřetelně tak formuluje, že každá trampota má svou mez, je to tak nezpochybnitelné, že darmo mi číst Milana Machovce, darmo mi týrat duši existenciální úzkostí. Waldemar Matuška když zahuláká To všechno vodnes čas, tkne se mě taková divokost v srdci, že bych prokopl cihlovou stěnu, jistě. A to všechno snad proto, že tak do hlavy se mi to uložilo, když jsem v Bruntále u maminky na balkoně přes léto líhával, pouštěl si rádio, díval se na hvězdy a přemýšlel o absolutnu. Noc byla modrá, hvězdy oslnivé a hudba z rádia vždycky ta stejná. Karel Gott - Já tě poznal, Helena Vondráčková - Každá trampota, Waldemar Matuška - To všechno vodnes čas. A srdce se svíralo, svíjelo se strachem, co bude - a ticho bylo pod hvězdami, tma pod svícnem. A tak chtělo se něčemu věřit a něčemu se oddat, nebylo však čemu v tom Bruntále, na tom balkoně. Aniž jsem to věděl, do mozku mi zarostlo to rádio, prorostlo mnou jak houba trouchnivým dřevem. A tak když jednou na to přišla řeč, abychom u nás v divadle to trochu pozvedli, večer tancovačkový si zřídili, na všechno to jsem si vzpomněl. A s jakou ochotou nesmírnou jsem si vzpomněl! Všecky ty desky měla maminka ještě dobře schované, našla je hned. A pak tedy jsme v divadle postavili repertoár: Karel - Já tě poznal, Helena Každá trampota, Waldemar - samozřejmě víte co. A k tomu ještě: Hana Zagorová, Drupi, Kataput a Duo Kamélie. A ještě dost dalších v tom smyslu. Trochu jsem se bál, že herci, co slavné ty mé bruntálské idoly měli figurovat, se zlou mě poženou, svinským krokem. Ale vůbec ne! Oni taky na balkonech tváří v tvář věčnosti pouštěli si rádio! S rozkoší velkou secvičili tu tancovačku! A co bylo dál? Pak fronty stály na ty pitomosti. Diváci taky svého času na balkoně totiž... A navíc: to se všem tak líbí, že mohou o přestávce zastavit se v šatně za Karlem, říct mu - hezky jsi to podal, Kájo, a za Hankou - trochu nám tloustneš, Hani, a za Duem Kamélie - fakt jsem si vás chvilku docela i pletl, holky. A nikdo nikoho že nepopostrkuje, Umělec že je unavený ze samého podepisování se a psaní do památníčků, tisíce památníčků se stejnou ořízkou a stejnou květinkou na obálce. Ondřeje Malého, co u nás figuruje Drupiho, docela i navštívila čtrnáctiletá dívenka, říkala mu tati a chtěla po něm, aby ji objímal, za ta léta mnoho že jí to chybí. A tak to prostě mám rád - to koupání se v přeslazených melodiích a textech anebo pitomých, anebo nesmyslných, anebo diletantských. Tančím velice, hned co kapela spustí, tahám ženu od stolu. Držím se jí velice, mám zavřené oči a jsem neobyčejně šťastný, že mám, koho bych miloval. Hudba se rozpíjí jako sirup a mně se chce plakat pro ten okamžik.
Autor je režisérem a uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové
