Herečka Maria Grazia Cucinotta  na premiéře filmu Baaria

Herečka Maria Grazia Cucinotta na premiéře filmu Baaria | foto: AP

Na Amarcord Baaria nedosáhne, půvab Obecné školy ovšem má

  • 0
Získala nominaci na Zlatý globus a režisér Giuseppe Tornatore s ní byl znovu vyslán do bojů o Oscara. Přesto barvitá sicilská sága Baaria trochu zklame. Do poezie a smíchu míchá příliš motivů včetně politiky.
I po snímku Baaria zůstává Giuseppe Tornatore velkým filmařem, Monica Bellucci krásnou herečkou, Ennio Morricone legendárním skladatelem a Sicílie místem stvořeným pro kameru. Baaria totiž neznamená prohru, naopak: kdyby ji nepodepsal právě nositel Oscara za Bio Ráj, nýbrž začátečník, sklízela by více nadšení.

Chléb, cibule a dospívání

Jenže Tornatore se musel utkat se dvěma obry: vlastní pověstí, od níž se čekají pouze zázraky, a s přirozeným lidským sklonem ke košatosti, jakmile se začne vzpomínat. Přísně matematicky by rozkolísaná Baaria skončila na pětašedesátiprocentním hodnocení; po celých sto padesát minut totiž skáče od nádherných obrazů k revolučním vycpávkám a zase zpět, takže i divák co chvíli mění názor.

Tornatore zkrátka propadl tomu, co se přihodí skoro každému umělci, když tvoří jakýsi kšaft – osobní odkaz věnovaný svému rodnému místu, dětství, dozrávání a vyrovnání.

Z filmu Baaria

Úvod s dětskou káčou, která vyprávění rámuje také v závěrečné pointě, je nádherný: klukovský běh jako o život na křídlech fantazie se prolne do kouzla školních snů a starých němých filmů, jež zábavně glosuje celé městečko.

S odkazem na slavnou italskou sérii by se její sicilská variace mohla jmenovat Chléb, cibule a dospívání; obsahuje stejně plnokrevnou paletu všech emocí i sociálně drsné pozadí, přijímané se samozřejmostí a živené důstojnou hrdostí za každou cenu – hlad se nepřiznává.

Právě ona čirá přirozenost, s níž se mísí bizarní akty svatých v kostele s pouličními rvačkami či válečnými nálety v jednolitou místní kroniku, má půvab lidových fresek po italsku.

V náladě Obecné školy s nádechem grotesknosti se píší domácké dějiny; vesele po sousedsku se rabuje, miluje i láká do komunistické strany. Když se poprvé prolomí zvyk, že ženy i muži tančí odděleně jako ve slavné Dívce s pistolí, zazní tu v naivní víře "Společný tanec je začátek socialismu".

Sousedské sdílení

Slunce, vítr a dotek mýtů nad pozemskými figurkářskými příhodami včetně muže, jenž v lékárně žádá "něco na umření", vytvářejí podmanivou náladu plynutí času.

Z filmu Baaria

Jenže Tornatore rozvinul svou ságu až příliš doširoka, takže po hodině už unavuje. Nedostižný Amarcord se epicky nezahltil, ponechal prostor pro fantazii, kdežto Baaria od ní utíká k popisům a tím si ubližuje. Zvláště v druhé půli, kdy zesiluje a opakuje politické motivy.

Jestliže i přesto skončila se sedmdesáti procenty, je to díky přesnému vystižení světa, kde každý každému nahlíží do kuchyně i do ložnice a kde se zcela nevtíravě napříč rodinami sdílejí veškeré okamžiky: narození, smrt, první láska, první televize. Světa, v němž úplně stačí, když se člověk ohlédne a řekne si – Nu což, byl to dobrý život.

Baaria
Itálie, režie Giuseppe Tornatore, titulky, 150 minut
Hrají: Monica Bellucci, Raoul Bova, Ángela Molina, Laura Chiatti,
HODNOCENÍ MF DNES 70%