Historické fikce (obálka knihy)
Kniha Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století, kterou vydalo nakladatelství Academia, je sice v prvním plánu sborníkem příspěvků z plzeňského sympozia k problematice 19. století, ale lze je také vnímat i bez tohoto kontextu.
Přináší řadu současných pohledů na mimořádně zajímavá, obecně přístupná, a přitom nepříliš frekventovaná témata spojená s českými dějinami a kulturou předminulého století.
Mezi necelými třiceti přispěvateli knihy jsou kromě českých obecných, literárních či uměleckých historiků, muzikologů, filozofů či sociologů také odborníci ze Slovenska, Rakouska, Francie a USA.
Zásadní role Rukopisů
Červenou nití, jež se vine celou knihou, ale vlastně i celým českým 19. stoletím, ať je nahlížíme z kteréhokoli historického či kulturního úhlu, jsou Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Jejich role je zde v tématu hned šesti příspěvků doslova hodnocena jako iniciační.
Václavem Hankou podvržené údajně staročeské texty ovlivnily de facto celý kulturní i obrozenecký život Čechů, jejich stopa je patrná ve výtvarném umění, literatuře i hudbě. A v neposlední řadě se staly také silně vnímanou politickou záležitostí.
Sousoší J. V. Myslbeka Záboj a Slavoj na pražském Vyšehradě je inspirováno postavami z Rukopisů.
Ostatně, jeden z hlavních odpůrců jejich pravosti – řekněme v kontextu tohoto tématu "demystifikátor" – se stal v roce 1918 prvním československým prezidentem.
Literární historik Petr Píša uvádí nejspíš typicky český paradox: "Jestliže ještě roku 1906 přijali Královédvorští Tomáše Garrigua Masaryka coby hlavního odpůrce ‚jejich‘ Rukopisu vcelku chladně, připravili mu o dvacet let později coby hlavě státu nadšené ovace. Ještě během prezidentova života bylo hlavní náměstí – do té doby Zábojovo (nazvané podle postavy z Rukopisu, pozn aut.) – přejmenováno na náměstí Tomáše G. Masaryka aHankova ulice na ulici Revoluční. Busta Václava Hanky musela uvolnit prestižní místo před divadlem pro připravovanou sochu T. G. Masaryka."
Do boje s humorem
Kniha seznamuje čtenáře s několika tématy souvisícími s Rukopisy, která doposud nepřešla do obecného povědomí. Je to například pergamen s údajným pokračováním Rukopisu královédvorského, který čtyři roky po "objevu" Václava Hanky, tedy v roce 1821, jako desetiletý chlapec nalezl Antonín Pfleger, užívající v dospělosti coby obrozenecký literát (a mimo jiné přítel Karla Hynka Máchy) přídomek Kopidlanský.
Pergamenový ústřižek odevzdal o pár let později Hankovi, který v něm "odhalil" pokračování Rukopisu královédvorského, nicméně zřejmě jej odložil do muzejního depozitáře a dále s ním nenakládal.
Kostel sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové, místo nálezu Rukopisu královédvorského
Zatímco rukopisné boje byly vedeny převážně v přítmí vědeckých pracoven či na politických kolbištích, poněkud ve stínu zůstává sympatický fakt, že měly i svou odlehčenou rovinu, jak o ní hovoří příspěvek Blanky Hemelíkové Recepce Rukopisů v humoru a satiře.
Autorka přitom uvádí, že satiru využívali k šíření svých názorů příslušníci obou břehů, tedy odpůrci i zastánci pravosti. V roce 1931 zveřejnil Josef Jaroslav Langer parodii Bohdanecký rukopis, který údajně nalezl v podroušeném stavu v pivovarském sklepě.
Z opačné strany pak zaútočil na jazykovědné důkazy toho, že Rukopisy jsou falzem, filolog František Bartoš. Ve své satiře tvrdí, že za použití týchž metod lze doložit, že moravské lidové písně ze slavné sbírky Františka Sušila jsou vesměs autorskými díly sběratele.
Romantické kouzlo
Samozřejmě, že zdaleka ne všechny příspěvky knihy se přímo dotýkají Rukopisů. K nejzajímavějším patří texty Víta Vlnase o vymyšlených středověkých malířích, které autor hezky nazývá "praotcové českého výtvarnictví", či Milana Ducháčka o snahách intelektuálů dovodit existenci "československého národa".
"Vlastenecké zátiší": Kralická bible, meč, kterým byli údajně popraveni čeští páni roce 1621 a kalich z údajného hrobu Prokopa Holého v Kolíně. Fotografie z roku 1881.
Matěj Kratochvíl píše o mystifikacích ve sbírkách lidových písní od Čelakovského po Erbena, Michal Lutovský o fiktivních archeologických nálezech, falšujících "slavnou" českou, potažmo slovanskou minulost.
Z knihy může čtenář nabýt dojmu, že české 19. století s celým svým obrozením je jedna velká mystifikace. To by však byl omyl. Pracovalo se různými prostředky, ale na dobré věci. Nehledě na to, že mnohé dobové mystifikace si dodnes udržují své romantické kouzlo.
