Jak klip k písni Yellow vznikal?
Na americkém turné s námi byl i režisér Vladimír Jedlička, který je skvělý v tom, že pracuje za chodu. Není potřeba dodržovat nějaký speciální scénář. Odehráli jsme tři koncerty a pak jsme měli tři dny a noci volno v Montrealu. Vzali jsme kameru a zkoušeli jsme točit, aniž jsme to měli domluvené. Ale když nás někde ochranka vyhodila, většinou nám ukázali, kde o kus dál to můžeme udělat. Lidi jsou tam hrozně milí.
Ve Státech a Kanadě jste hráli jen na festivalech?
Měli jsme jeden samostatný koncert. Hráli jsme na Ottawa Bluesfestu a ubytovali nás v hotelu s obrovským kasinem. A tam nám domluvili vystoupení. Což byl zážitek, protože takováhle místa známe jen z filmů. Obrovské třípatrové kasino a během naší zvukovky se tam konal turnaj v hracích automatech. A samí důchodci! Mladí přišli až večer a žilo to do rána.
Který z těch festivalů pro vás byl největší zážitek?
Každý byl naprosto odlišný. V Ottawě klasický velký areál, ale jen hudba bez doprovodného programu a skvělé publikum. To byl start naší šňůry a byli jsme z toho úplně odvaření. V Quebeku zase byla pódia celý týden rozmístěná po celém městě. Každý večer hrál jeden velký headliner a my jsme zrovna „schytali“ Backstreet Boys, o které jsme stáli nejmíň, ale nakonec to byl taky velký zážitek. V Madisonu v americkém Wisconsinu to měl být rodinný festival, ale pro deset tisíc lidí. A tam nás vzali za vlastní. Fanoušci s námi večer šli do baru a zvali nás, že jsme je uchvátili a oni se o nás budou starat.
Asi si do zámoří nevezete kompletní techniku, že?
Vůbec. Jen to základní a zbytek máme nasmlouvaný a půjčujeme si. Zrovna v Quebeku to bylo fakt nachystané do posledního pultíku. Kdysi jsme si do technických podmínek dali pohledy se známkami, abychom mohli posílat, i když mnohdy není čas se dostat do města. Tady to dodrželi poprvé a ještě paní líčila, že chodila po celém městě a hledala ty nejhezčí.
Kapela Mydy Rabycad v Ottavě
A co všechno si tedy berete?
Mikuláš si bere saxofon, vezeme kytary a basu, ale většinou rozmontované – tělo v batůžku jako příruční zavazadlo a krk v kufru. Což je hrozné. A kufry máme nacpané cédéčkama, pro která si lidi v zahraničí přijdou po koncertu skoro automaticky. Takže jsme jich stejně neměli dostatek. Ještě taháme činely a nějaké malé klávesy, když se vejdou.
Slyšel jsem, že problém je vozit v letadle náhradní struny, které jsou brané jako zbraň.
Ano, na to už jsme taky přišli!
Budete se na některé z těch zámořských akcí vracet?
Už teď víme, že ano. Je to takový hezký bonus. Nejenže jsme měli krásné léto, ale zároveň máme další skvělé nabídky, zatím se rýsuje něco v dubnu. A budeme dřít, abychom se tam mohli vracet pravidelně.
Umíte si představit, že byste hráli víc v cizině než doma?
Umíme! Kdo by neuměl. (smích) Loni jsme odjeli třicet procent zahraničních koncertů, letos je to tak půl napůl, tak doufáme, že to ještě poroste.
Novou desku jste z části nahrávali v Red Bull Studios v Berlíně, které předchází skvělá pověst. Čím to je?
První půlhodinu jsme tam chodili s otevřenou pusou. Je tam takový ochoz, nasvícený, jako kdyby celou dobu venku bylo slunce. Díky tomu jste pořád rozjetí, i když je už tma. Ale samozřejmě tam mají i skvělé vybavení – mikrofony, nástroje a veškerou techniku – a skvělý a profesionální přístup.
V případě Mydy Rabycad se často mluví o electroswingu, ale ono to takhle žánrově čisté a jednoduché není. Co vlastně hrajete za hudbu?
Rozhodli jsme se, že to sami pojmenujeme, a říkáme tomu glamtronic. Glam, protože se snažíme mít celou show vyšperkovanou včetně kostýmů. A je to prostě elektronická muzika. Ale tohle rozřazování je vždycky komplikované a sporné.
