Britští vojáci v 1. světové válce

Britští vojáci v 1. světové válce - Britští vojáci v 1. světové válce (repro z knihy Bitvy, Knižní klub 2006) | foto: Knižní klub

„My nestřílet, vy nestřílet,“ volali vojáci

Začínalo to různě: někde to byl jediný německý voják, který si v zákopu začal zpívat Tichá noc, svatá noc. Jinde do zákopů místo smršti granátů přiletěl od nepřítele dobře zabalený čokoládový dort. Někde se z německé strany ozvaly jen výkřiky lámanou angličtinou: "My nestřílet, vy nestřílet."

Byla to asi jedna z nejneuvěřitelnějších epizod první světové války. Vánoční příměří 1914. Občas o něm někde něco probleskne. Ale německý spisovatel Michael Jürgs vzal věci z gruntu. Prolezl německé, anglické, skotské a francouzské noviny z doby kolem Vánoc 1914, archivy, plukovní i osobní deníky a muzea.

Výsledkem je knížka Malý mír ve velké válce. Je šokující. Díky autentickým výpovědím vojáků při ní mrazí skoro stejně, jako když jste v šestnácti objevili Remarqueovu knihu Na západní frontě klid.

Muži se zabíjeli, pak si – dojatí Vánocemi – dali příměří, hráli spolu fotbal a pak se zase začali zabíjet. Jsou to bláznivé scény: v zemi nikoho se potkají dva švagři, jeden v německé, druhý v britské uniformě, anglický holič dělá fazonku saským pěšákům, muži si vyměňují suvenýry – a vojáci ve službě opravují zákopy, neboť počítají s příštím útokem.

Jürgs objevil důležitou věc. Dosud se mělo spíše za to, že vánoční příměří bylo ojedinělou epizodou na několika místech fronty. Omyl: zdá se, že si tehdy vzali spontánně "volno" vojáci na dlouhých úsecích – nejen Němci a Britové, ale i Francouzi a Belgičané, kteří však měli vnitřní pochyby, zda je čestné bratřit se s nepřítelem, který je napadl.

Na předprsních zákopů planuly svíčky, stály vánoční stromečky, někde se zpívalo... Jenže o celkovém rozsahu se dosud nevědělo. Tenhle obraz se totiž generální štáby i oficiální propaganda válčících stran snažily po roce 1918 vygumovat z paměti i análů: něco takového bylo pod úroveň vítězů a nezapadalo to do hrdinské legendy poražených. Příměří, ten vánoční záblesk lidskosti uprostřed mlýnku na maso, najednou bylo považováno za selhání.

"Mezi zákopy stojí nenávidění a nejzatvrzelejší nepřátelé kolem vánočního stromečku a zpívají koledy. Na ten pohled do konce života nezapomenu," napsal Josef Wenzl z 16. bavorského záložního pluku rodičům. Nemusel si to pamatovat dlouho, padl na jaře 1917. Mnozí z těch, jejichž dopisy Jürgs cituje, padli ještě dřív. Byly to jejich poslední Vánoce.

Kniha naděje

Malý mír ve velké válce je živá kniha naděje. A slušnosti. "Gentlemani," psali Němci protivníkům, "náš plukovník přikázal obnovit od půlnoci palbu. Je nám ctí vás o tom informovat." Jiní vojáci se dojemně loučili: "Milí kamarádi, musíme vás informovat, že máme s okamžitou platností zakázáno se s vámi scházet. Ale kdybychom museli střílet, budeme mířit vždy příliš vysoko."

Na celých úsecích fronty příměří vydrželo až do půlky února. Jenže po ztrátách roku 1915 – a kvůli tlaku oficírů – se už do bratříčkování nikomu tolik nechtělo. Jürgs popisuje případ Belgičana Urbaina Gruweze, který druhé válečné Vánoce objevil skupinu Němců zpívajících koledy. Zpěv ho dojímal, ale přesto podal zprávu dělostřelectvu.

"Zpěv náhle ustal. Mrtví už volat nemohli, ale spousta raněných hlasitě křičela," vypsal se z celoživotní noční můry Gruwez po letech. "Teprve moje akce zničila jejich životy, a to právě na vánoční svátky, na vrcholu Kristova svátku. Bylo to horší než sama válka."

Tahle knížka stojí za přečtení – už kvůli všem mužům, kteří byli o svátcích jinde, než chtěli být a než by si je přáli mít jejich blízcí.

,