Muže u televize zajímá privatizace, ženy láska

Je Pojišťovna štěstí lepší seriál než Náměstíčko či Rodinná pouta? Řemeslně ano. Je převratná, zázračná, strhující? Není. Ale rozhodně je šikovná. Posiluje zajímavou a podstatnou změnu v české seriálové tradici, jež ji přibližuje světové módě, totiž ženský prvek.

Kdo se dívá na "nekrvavé" seriály? Hlavně ženy. Tudíž uvítají ženské hrdinky. A ženské autorky, jež takhle věcně uvažují, sedají za psací stůl, od sester Bártů v případě Rodinných pout k Evě Papouškové u Pojišťovny štěstí.

Pak se pochopitelně mění i látky. Pány tvorstva možná zajímá, zda se bude privatizovat Nemocnice na kraji města nebo Náměstíčko, ale světu žen vládne láska.

Politika? Směšně pomíjivá záležitost vedle soukromých dramat, vášní, citů, pádů, vzkříšení. Stačí srovnat pozvolný nástup Náměstíčka s otevřením Pojišťovny: po trošce vtipů prudký zlom, smrt, zrození, boj od nuly, vše životně důležité hned v prvém dílu.

Přijme silná hrdinka, nový typ statečné Scarlett z Jihu proti Severu, odvěkou moudrost držet se maličkostí a přežít ze dne na den? Zručná léčka na diváka. A nejen na něj. Obchodně vzato, seriály, v nichž zlotřilí podnikatelé prchají na Bahamy a lid probírá Grossovu vládu, jsou za pět let staré, za deset mrtvé. Nedají se donekonečna reprízovat. A co hůř, kdo se o ně porve na zahraničním trhu?

Zato příběh o muži mezi dvěma ženami se dá hrát za padesát let stejně v Grónsku jako na Sumatře. Používá děti, psy, emoce. Místo zdánlivě světoborných, leč krátkodechých problémů raného českého kapitalismu si vybírá karamboly nadčasové, přitom lidem blízké: v jednom z dalších dílů Pojišťovny štěstí si takhle zahraje obyčejné náledí.

Ostatně " pojišťováci" coby spojovací tmel milostných historií znamenají další chytrý tah. Profesní seriály vždy táhnou více, ať už jsou o lékařích či policistech.

Pojišťovna razí zlatý střed: nejde tu o život přímo, ale leckdy nepřímo, na její půdě se dá i žertovat a každý s ní měl tu čest.

Jistě se strhne křik o úpadku tradic. Děje se však jen to, že seriál si přestává hrát na umění a střízlivě hledá žánr. Až se jej tak naučíme nejen psát, ale i točit a přijímat, třeba přijdou i vtipní Přátelé po česku.



 

,