DBC Pierre

DBC Pierre - DBC Pierre, který obdržel za svou románovou prvotinu Vernon God Little prestižní Bookerovu cenu. | foto: Reuters

Musíte uspět, nebo zemřít - jako DBC Pierre

Po otcově smrti a znehodnocení rodinného jmění propadl DBC Pierre drogám, udělal si velké dluhy a z přátel nepřátele. Pak jeho prvotina vyhrála nejprestižnější britskou cenu.

Australan DBC Pierre, občanským jménem Peter Finlay (1961), působí nezávisle, rozespale a trochu umaštěně, zásadně v noci píše a ráno spí. Na veletrhu v Lipsku si podmanil publikum, když v reakci na blesky fotoaparátů vytáhl z kapsy kamerku a nevzrušeně snímal moderátora.

Za uvolněnou tváří je však dramatický osud, jehož nejdivočejší úsek autor přirovnává k letu tryskáčem zabrzděným těsně před konečnou.

Z dluhů mu pomohl zázračný zisk Bookerovy ceny, již dostal za svou prvotinu Vernon Bůh Little (česky 2005). V červnu vyjde v češtině i jeho druhý román Ludmilina lámaná angličtina.

Jak jste přišel zrovna na Ludmilu?
Věděl jsem, že to musí být holka z Východu, a potřeboval jsem původní jméno, které zní uchu Angličana exoticky. Korespondoval jsem si pak na internetu s Ruskami, Světlanou a Ludmilou, asi mě neprokoukly. Hledal jsem oblast, která by nejlépe naplňovala arogantní představy, které má angloamerická civilizace o zbytku světa - chaotickém a rozvojovém, kde žijí nebezpeční, zaostalí lidé. Kavkaz je ideální místo, protože dokazuje i opak: má starobylou kulturu, lidé si tu dost prožili včetně válek.

Psala se Ludmila obtížně - po rekordním úspěchu prvotiny?
Byla na tři roky a tři pokusy, ale s podobnými tlaky jsem počítal - a čekal na ně. Na psaní jsou nejtěžší začátky. Nejprve zvažuji název, sestavuji plán, na který pak usilovně kašlu. A píšu v noci, která je čistá a vábivá. Jenže slova jsou jako krysy: ráno zjistíte, že se vám rozutekla na špatná místa.

Jak vlastně vznikl DBC Pierre?
To je stará přezdívka. Před dvaceti lety mi ji dali nejlepší přátelé - jmenovala se tak kreslená televizní postavička, Dirty Pierre. Vystihovala doby, kdy jsem byl ve velkých potížích včetně alkoholu. Byla moc drsná, a tak jsme ji vylepšili na Dirty, but Clean (špinavý, ale čistý). Když jsem psal první knihu, automaticky jsem ji použil. Pomohla mi k odstupu od práce a kromě toho: nezakládám si na rodinné chloubě.

Prý jste začal psát, abyste poplatil četné dluhy.
Což není tak úplně pravda. Byl jsem zadlužený, psal pod tlakem ničemného života, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že mi kniha vydělá peníze nebo že vůbec vyjde. Vernon Bůh Little je šťastný román. A možná proto se psal tak strašně - každé dva týdny jsem chodil k doktorovi, propadal úzkostem, panice. Čím víc se mi příběh líbil, tím to bylo horší. Doslova fyzický zápas mezi dobrem a zlem, ďáblem a mnou. Něco ve mně chtělo prohrát - velmi silný instinkt vzdát to, což souviselo s mou minulostí. Naštěstí jsem odolal. Román jsem dokončil dlouho před 11. zářím 2001, a mezitím se svět změnil: udělal ho závažnější a odvážnější, než byl v okamžiku dopsání.

A co byl první impulz?
Zběsilost psát vyvolaly frustrace, stres a hlavně - vztek. Na sebe a celou angloamerickou společnost. Vyrůstal jsem se spoustou neuskutečnitelných snů o závratném úspěchu. Později jsem pochopil, že to byl právě nedostatek smyslu pro realitu, který mě dostal do drog a dluhů. Nebyl jsem však jediný, kdo v sobě měl zmatek. Jako by se ze života vytratily realistické vize: děti nechtějí být tesaři a policajty, ale rockovými a televizními celebritami. Všímal jsem si, jak komerční trh nalhává lidem: můžete být hvězda, zasloužíte si to a to. Což byla jen taktika, jak nám prodat zboží. Naštval jsem se, protože jsem musel v mnohém změnit svůj život i psychiku.

Měl jste tedy podobné pocity jako váš hrdina ve zlém světě?
Vždycky. Myslím, že pro citlivější dítě je to skutečně drsný svět. Musíte uspět, nebo umřít. Přichází to zAmeriky - snaha vítězit, chápat život jako hru, na jejímž konci je vítězství. Být patřičně cool, bohatý, krásný, vzdělaný a ve správném oblečení. Kultura vyžaduje okázalost, supersebevědomí a agresivnost. Když pak americké děti začaly jiné děti střílet ve školách, byl to první projev.

Co když v tom obrovském tlaku na úspěch, na předepsanou cestu někdo selže? Co byl váš nerealistický sen?
Že vytvořím velké umělecké dílo. Jako dítě jsem kreslil, takže jsem chtěl být karikaturistou, pak designérem, fotografem, malířem... Tenhle pocit vlastní výjimečnosti mi propůjčoval přehnaný optimismus: dneska si můžu půjčit tyhle peníze, protože zítra se něco velkého stane. Což bylo špatně. Nakonec, po mnoha letech, když jsem byl na mizině, mi poradili: na to zapomeň, nemáš vzdělání, najdi si práci v továrně a buď normální. Deset let jsem se vracel k podstatě. A přese všechno naplnil své sny... Ale až poté, co jsem je ztratil, zavrhl a dělal cokoli. Byla to ironická lekce.

Spisovatelem jste tedy být nikdy nechtěl?
Ne, připadalo mi to (a stále připadá) moc těžké. Dával jsem přednost rychlým činnostem, které se dají zvládnout za den. Nikdy jsem nemyslel na spisovatelství, i když miluju slova a jazyk, jejich zvuk, melodii. Odhodlal jsem se k tomu vlastně z nouze - neměl jsem peníze a psát bylo levné. Kamarád mi na noc půjčoval počítač, a když spal, mohl jsem psát.

Ale hudba vám připadá důležitější než literatura.
Myslím, že hudba je největším vyjádřením člověka. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych být skladatelem orchestrální hudby. Leoš Janáček... Jsem spisovatel, ale chtěl bych dokázat vtělit do slov některé z pocitů, které prožívám s hudbou.

Vaše knížky bývají charakterizovány jako černé komedie. Myslíte, že spisovatel musí mít humor?
Potřebujeme humor, protože život je často mizerný. Neměli bychom ho brát moc vážně - za nesmyslné násilí může i domýšlivost. Všimněte si, jak neuvěřitelný vztah je mezi tragédií a vtipy. Jakmile se něco špatného stane, přinejmenším v Anglii, hned se na to téma objeví nějaký špatný vtip. Humor je nejlepší způsob, jak čelit hororu. Nevím o ničem jiném, jak uchopit bolest, aniž bychom jí podléhali. Chápal bych jako neuctivé napsat vážné, dramatické dílo Vernon Bůh Little, protože to jsou neuvěřitelně strašné věci, když děti umírají. Šlo to jedině s humorem.

Narodil jste se v Austrálii, žil jste v Mexiku, v Irsku, pobýváte v Německu. Kde jste doma?
Vlastně jsem bezdomovec. Možná, že nejšťastnější jsem byl v Mexiku, ale i Německo je pro mě objev. Odehraje se tu můj další román, odlišný od předešlých. Dekadentní a ne tak černý. Ale ještě jsem ho nenapsal.